Gemini 2016/Pozorování/Míra

Z Gewiki

Pozorování

Tento záznam vychází z pozorování na jediné schůzce.

Při výběru dítěte, které budu sledovat, jsem měl dvě kritéria. Chtěl jsem, abych pozorované dítě neznal z předchozí doby. Věděl jsem, že pozorování bude jednorázové a nechtěl jsem být zatížený předchozí zkušeností. Druhé mé kritérium bylo, aby dítě bylo nováček. Zajímalo mě, jak se mu povedlo zapadnout do družiny.

Charakteristika pozorované osoby

Pozorovaná osoba je devět let staré vlče jménem František. Šest měsíců je členem patnáctičlenné družiny vlčat.

Fyzicky je na tom dobře. Není obézní ani příliš hubený. Je sice o něco nižší než jeho vrstevníci, ale to mu během sportu nevadí. Naopak si během sportovních her počíná obratněji než ostatní. Nejspíše bude i fyzicky odolný, protože při bojové hře ve velké rychlosti narazil do stěny. I když to muselo hodně bolet, po chvíli zase hrál.

František je velice aktivní. Ochotně se zapojuje do činností během schůzky. Neustále si během volných chvil hledá činnost, kterou by se zabavil. Projevovalo se to například tak, že si v klidu u stolu prohlížel zajímavé předměty (např. kompas), povídal si s ostatními, spontánně si začal s ostatními hrát na honěnou,…

Ve družině se projevuje společensky a zdá se, že je oblíbený. Stále udržuje komunikaci s ostatními členy, s některými členy více než s jinými. Říká vtipy, kterým se ostatní smějí. Zdá se, že má velmi dobré vztahy se šestníkem družiny. Často spolu mluví. Šestník si Františka vybral jako prvního do svého týmu při rozdělování do týmů. Později jsem zjistil, že jsou spolužáci ze školy. Celkově mi přijde, že družina Františka přijala dobře. Myslím, že je to kvůli jeho společenskosti a jeho pozitivního vztahu se šestníkem.

Zdá se, že František je pilný a má rád řád věci. Často se dotazuje na pravidla. Nemá problém se ozvat, když něco neví nebo když nerozumí zadání úkolu. Při samostatné práci se stezkou se nenechal rušit a pracoval, i když někteří členové družiny se věnovali něčemu jinému.

Aktivně se zapojuje do her. Snaží se vyhrát. Při bojové hře projevil snahu ostatní řídit. Nabádal ostatní k hromadnému útoku. Na druhou stranu projevil obětavost tím, že nalákal na sebe několik hráčů druhého týmu, aby mohl jeho tým vyhrát.

Nezdá se, že by usiloval o nějakou vůdčí pozici v družině. Neusiloval o pozici kapitána při rozřazování na začátku hry, nezapojoval se do debaty, kdy se rozhodovalo, co si zahrají dál. V tomto směru se choval podřízeně.

Je schopen se poučit z vlastních chyb. Například při hře, kdy měl zavázané oči, se rozběhl a narazil do zdi. Následně jsem se ho ptal, co by při hře udělal jinak. On mi odpověděl, že nemá běhat se zavázanýma očima.

Odměny a tresty

Můj postoj k odměnám a trestům

Sám považuji odměňování a trestání za velmi důležitou součást výchovné činnosti vedoucího. Odměnou či trestem dávám člověku zpětnou vazbu na jeho chování či jednání, čímž se v případě odměn snažím povzbuzovat a v případě trestů omezovat nežádoucí projev člověka do budoucna.

Slyšel jsem o jednom výzkumu, ve kterém zkoumali vliv odměňování a trestání na pracovní výkon dětí. Měli tři skupiny. Členy první skupiny pouze odměňovali, členy druhé pouze trestali a členy třetí neodměňovali ani netrestali. Zjistilo se, že největšího pokroku dosáhli děti, které byly odměňované, menšího děti, které byly trestané, a že výkon dětí, které nebyly odměňované ani trestané, se dokonce zhoršil.

Mně z toho vyplývá, že odměňovat a trestat je lepší, než nedělat nic. Další věcí je, že odměňování je lepší než trestat. Myslím, že to souvisí s pozitivní motivací, na kterou odměňování působí, a s negativní motivací, na kterou působí tresty. Další rozdíl mezi odměnou a trestem je ten, že odměna dává úplnou informaci (jo takhle je to správně – příště to tak udělám znova), kdežto trest dává jen neúplnou informaci (takhle to bylo špatně – jak to tedy mám udělat příště?).

Dle mého názoru tresty velmi souvisí s pravidly. Každý člověk by měl být obeznámený s pravidly, které se vztahují na aktuální situaci člověka, a měl by se jimi řídit. Úroveň trestu by měla odpovídat hrubosti překročení pravidla.

Příklad: Vlče nesmí mluvit sprostě, jinak bude dělat dřepy. Fotbalista nesmí faulovat, jinak dostane kartu. Žák ve škole nesmí opisovat během testu, jinak dostane pětku. Řidič nesmí v obci překročit 50 km/h, jinak dostane pokutu. Nikdo nesmí zabíjet jiné lidi, jinak půjde do vězení. Obdobně to vidím s odměnami při plnění cílů. Pokud člověk dosáhne nějakého cíle, měl by být odměněn podle náročnosti cíle.

Jak odměny a tresty ovlivňují mojí výkonnost

Odměna a trest hrají v mé činnosti velkou roli. Sám se odměňuji tak, že se pochválím za dobrou práci, a trestám tak, že si sám vynadám, když něco zkazím. Jinak se převážně neodměňuji ani netrestám. Zjistil jsem, že to, jak hodnotím svojí práci, má velký vliv na mojí hrdost a sebevědomí. Samoodměňování a samotrestání je pro mě velkou motivací při provádění nějaké činnosti. Když už něco dělám, tak chci, aby to za něco stálo. Na druhou stranu je pro mě malou motivací, když mám začít dělat nějakou činnost. Mnohem větší motivací k začátku činnosti je pro mě hrozba trestu nebo vyhlídka odměny z vnějšku.

Příklady: Měl bych dneska cvičit, protože chci mít dobrou fyzičku (vyhlídka na odměnu). Když už začnu cvičit, dám si pořádně do těla, abych měl dobrý pocit (sebepochvala), že jsem to neodflákl.

Musím se učit, jinak budu vyhozen ze zkoušky (hrozba trestu). Když už se učím, snažím se to dělat pořádně, abych dostal dobrou známku a mohl se pochválit.

Jak odměňuje a trestá můj kolega z oddílu

Vycházím z pozorování na jedné schůzce a následného rozhovoru s oním vedoucím. Viděl jsem dva typy odměn a trestů. Jeden typ odměn a trestů byl oficiální, zatímco ten druhý neoficiální. Oficiálním typem myslím, že odměna nebo trest byl vždy udělen za přítomnosti ostatních členů družiny. Oficiální typ odměn zahrnoval dávání výherních bodů do tabulky za plnění aktivit během schůzky, nošení pomůcek, včasný příchod atd. Neoficiální odměny byly hlavně pochvaly typu „jó tohle se ti povedlo“. Oficiální tresty představovaly kliky, dřepy, kotrmelce za drobné prohřešky, jako je třeba křik v klubovně. Neoficiální tresty měly nejčastěji podobu slovního kárání.

Kromě samotného udělování trestů a odměn kolega používá i výhružku trestem a nabídku odměny za účelem včasného usměrnění členů družiny. Všímal jsem si, jak děti reagují na dřepy jako na tresty. Některé děti je braly vážně, ale některé si z nich nic nedělaly, či dokonce z nich měly srandu. Myslím, že se vytrácel smysl dřepů jako trestu, protože jeden trest nemůže platit na každého. Potíž je, že se dřepy jako trest používaly pro všechny za jakýkoli nevelký přestupek. Nezohledňovalo se, za co byl trest udělen, ani že na každého platí něco jiného. Kolega to odůvodnil tím, že má v družině moc dětí (15 vlčat) a že jinak by bylo velmi náročné, děti zvládat.

ano