Gemini 2016/Výměna/Pecka: Porovnání verzí

Z Gewiki
Bez shrnutí editace
Bez shrnutí editace
 
Řádek 4: Řádek 4:




Jela jsem na víkendovou výpravu 21. dívčího brněnského oddílu Červánek ze střediska "A je to!". Vyprava trvala celou sobotu a v neděli do tří hodin. Protože se v sobotu skautky podílely na sbírce Společně proti leukémii, měla být něděle už spíše odpočinková, taková odměna za předchozí den. Dívek bylo v neděli sedm, šest členek z družiny Poštolek a jedna z družiny Veverek, vedoucí pouze Ywen.
Když jsem dostala zadání úkolu, bylo pro mě opravdu těžké vybrat si, koho budu pozorovat. Nakonec jsem si vybrala "Marušku", která je poslední rok v těžké situaci, kterou jsem původně popsala. Myslela jsem si, že bych jí mohla zkusit nějak pomoct a tudíž zajistit, že ve zdraví bude pokračovat v tom, co dělá ve skautu a časem z ní třeba bude skvělá rádkyně, která bude umět pomáhat i ostatním v těžkých situacích. Moc jsem se těšila, že o ní na táboře zjistím více věcí a že ji lépe poznám a ona třeba trochu pozná i mě. Doufala jsem, že pokud nepříjdu na žádné řešení sama, tak třeba najdu někoho z instruktorů nebo ostatních Castorů a Polluxů, který mi nabídne řešení, ale přišel velký háček...


Na výpravě mě přijaly naprosto normálně, zrovna jsem je zastihla v polovině úklidu klubovny. Holky byly zvědavé, co jsem zač a trochu zakřiknuté, ale komunikovaly se mnou. Atmosféra byla přátelská, Ywen všechny poslouchaly, ale jinak se k sobě vzájemně chovaly jako kamarádky, stejně jako tomu je u našich družin. Po úklidu mě Ywen představila a nechala mi volnou ruku s tím, že v průběhu programu odešla připravovat oběd.
Jakmile jsem to měla takhle namyšlené, dozvěděla jsem se přes jejího bratra, že se natolik zhoršila, že nepojede na tábor. Místo toho ji vzala do opatrovnictví nemocnice a ona musela zůstat tam. Ještě byla naděje, že by na tábor přijela na druhý týden, ale vzhledem k tomu, že se to s ní nelepšilo, tak nepřijela. Zatím je to s ní tak, že chvíli po táboře ji dokonce převezli na léčení do Prahy, tak moc všichni věříme a doufáme v její uzdravení. Ráda bych poznamenala, že nám dokonce na tábor od ní přišel dopis, kde napsala místo jmen: nejlepší vedoucí Rybka a Peckaa. :) Přestože byla v takové situaci, v jaké byla, zachovala si svůj úsměv a naprosto nás dojala svým dopisem.


Měla jsem pro holky aktivitu zaměřenou na spolupráci a ukázku toho, jak funguje mysl - alespoň tak to vnímám já. Dala jsem jim tangram - čtverec, který měly za úkol ve skupině složit bez toho, aniž by mluvily. Ale aby to nebylo jen tak, ještě předtím jsem každé dala papírek, na kterém mohla být tečka, která znamenala, že daný člověk je "škodič" a snaží se ostatním překazit skládání. Nesměl to ovšem dělat moc nápadně, protože by jej ostatní odhalily. Pointa byla ovšem taková, že mezi nimi ve skutečnosti nikdo takový nebyl a ten, kdo škodil skupině, to nedělal úmyslně. Holky se do ní pustily s chutí, mám dojem, že je bavila. Další aktivitou bylo, že si každá vylosovala jméno jedné z nich a tu měla znázornit pomocí sochy (v některých případech to byla spíše pantomima). Charakteristické rysy se netýkaly vzhledu, ale povahy, což se odrazilo v problému dvou družin, protože se vzájemně moc neznaly. Cílem bylo pro mě seznamení s členkami a pro ně ukázka toho, jak dobře se mezi sebou znají. Poté jsme společně hrály deskovku - Dixit, jelikož ji chtěly předchozí den hrát. Bylo zajímavé sledovat, jak kdo přemýšlí a v průběhu se rozpovídaly o předchozím dni. Ze začátku jsem byla lehce nervózní, protože se mi špatně mluví před větší skupinou lidí, ale postupně pocit vymizel. Co se týče symbolického rámce, žádný nebyl, tudíž program neměl do čeho zapadat a cíle splnil, protože měl holky nechat odpočinout a odměnit za předchozí den.
Bohužel jsem přišla o svůj subjekt, ale našla jsem si po dlouhém rozhodování jiný. Vrátila jsem se ke "Kunhutě", kterou jsem použila v úkolu tresty a odměny. Popsala bych ji jako vysokou, vekmi štíhlou, dlouhovlasou tmavovásku. Na táboře jí bylo, myslím, 16 let. Vybrala jsem si ji, protože se také nachází v těžké situaci, ale narozdíl od "Marušky" už je v ní celý život.
Její maminka ji měla velmi brzy a její otec brzy zmizel z jejího života. "Kunhuta" tedy vyrůstala bez otce a s maminkou také neměla nejlepší vztah, vzhledem k jejímu věku. Maminka totiž byla spíše jako jej starší sestra, neustále si domů tahala kamarády a přítele a pořádala párty přímo v jejich domě. O "Kunhutu" tedy v podstatě neměla zájem a moc si jí nevšímala. "Kunhuta" si tedy našla různé přátele v Brně, kteří kouřili a pili, ale alespoň měla dojem, že o ni mají zájem. Nejlepší vztah má se svojí babičkou, která je ovšem stará a unavená a tak ji "Kunhuta" nechce zatěžovat svými problémy. Jinak měla "Kunhuta" také velké problémy ve škole, protože není schopná moc brát na vědomí autority a je drzá.


Výprava byla v mnoha ohledech podobná té naší, takže jsem inspiraci čerpala spíše z jejich klubovny a celoročního působení. Zaujala mě například zapálenost skautek do stezek, jejich značení do archu na nástěnce, nebo třeba souhvězdí nakreslené na zdi družinové klubovny. Mám v plánu využít stezky podobným způsobem, pokud to tedy bude možné.  
To způsobilo, že se "Kunhuta" musela odstěhovat několi kilometrů od Brna. Byla z toho velmi smutná, protože to znamenalo, že se jí těžce dojíždí do Brna a ona tu má plno kamarádů a taky skaut. Je součástí u nás nově vytvořeného roverského kmene BOOM a její stěhování znamenalo, že chodila na schůzky velmi málo. Přesto se jí snažíme všichni udržet ve skautu, protože je to její šance začít nový život. Abyste pochopili, jak šílené to s ní je, popíšu, co se s ní předloni dělo na táboře. Během tábora s ní bylo něco v nepořádku, byla smutná a taková podivná... A tak jsem za ní zašla, abych si s ní promluvila. Takhle jsem zjistila, že si ubližuje. Měla s sebou žiletku a řezala se do málo viditelných míst. Snažila jsem se jí od toho pomoct, ale dopadlo to tak, že jsem se málem na táboře zhroutila. Nakonec jsem dosáhla toho, že žiletku hodila do latríny a částečně to s ní pak bylo lepší. Přišla také jednou taková nehoda.


To, co mi na výpravě chybělo, byla možná druhá vedoucí, která by měla pár fitek, jež by zabavily holky po obědě. Takto jsme hrály na hřišti fitky, co znají, protože mě nenapadla žádná, co by neznaly a žádnou jsem si nepřipravila. Ovšem dojem z výpravy byl kladný.
Při jedné hře mimo tábor náhle začala špatně dýchat a bylo jí nevolno. Tehdy jsem tam byla sama vedoucí, tak jsem poslala pro další vedoucí a snažila se něco udělat, ale byla jsem v šoku a ještě jsem neměla zdravotnický kurz. Nakonec se to vyřešilo, tak, že jsme zavolali sanitku. Tehdy jsem si uvědomila, jak  moc ji mám ráda a jak moc nás sblížila táborová situace. Pak jsem se od toho snažila odprostit, protože jsem věděla, že je toho je na jednoho moc.
 
Samozřejmě jsem to řekla vedoucím, takže to všechny věděly. Některé to věděly už předtím. Zaprvé já, pak naše zdravotnice, které se svěřovala také a ještě taky Pecka a jedna vedoucí. Bohužel jsme netušily, co s tím. Oddílová vedoucí proto zkontaktovala sociálku, ale myslím, že to až tak moc nepomohlo. Přišlo ještě mnoho dalších hrozných situací, ale ty už popisovat nechci, jsou až příliš osobní.
 
Na letošním táboře mě velmi překvapila. Chovala se jinak, než jsme byly zvyklé. Začalo to při dostavbě tábora, když dostala k sobě pár světlušek a měla za úkol s nimi nějak zhezčit umývárku a cestu k latríně. Tohoto úkolu se zhostila s radostí a myslím, že tak hezkou umývárku jsme dlouho neměly. Jakmile to měla hotové, šla ještě ochotně pomáhat i ostatním, což od ní bylo moc milé.
 
Další: Ne, že bychom si už předtím nevšimly, jak se chová k světluškám, ale stejně. Pořád za ní pobíhaly a měly ji hrozně rády. Dokonce během oddílového dne, kde jsme vyplňovaly takové dotazníky, jedna světluška napsala jako odpověď k otázce: S kým bychom chěly být na opuštěném ostrově?, napsala, že by chtěla být s "Kunhutou". A taky byla kmotrou jedné světlušce u slibu, která byla moc šťastná, že jí má. Když jsme pak byly společně u slibového ohně a já udělala kolečko: Co pro nás znamená skauting?, řekla to moc hezky a promyšleně.
 
Letos se mi na ní taky moc líbila její nadšenost a veselost. Ať už její skupinka prohrávala nebo ne, stejně si udržovala ve skupince smích. :)
 
Myslím, že právě pro takové drobnosti by byla skvělou vedoucí. Moc bych si přála, abychom si ji udržely a ukázaly jí směr. :)

Aktuální verze z 3. 8. 2016, 22:44

Vyplnil(a) (přezdívka): Pecka

SpoluCastor: Ywen


Když jsem dostala zadání úkolu, bylo pro mě opravdu těžké vybrat si, koho budu pozorovat. Nakonec jsem si vybrala "Marušku", která je poslední rok v těžké situaci, kterou jsem původně popsala. Myslela jsem si, že bych jí mohla zkusit nějak pomoct a tudíž zajistit, že ve zdraví bude pokračovat v tom, co dělá ve skautu a časem z ní třeba bude skvělá rádkyně, která bude umět pomáhat i ostatním v těžkých situacích. Moc jsem se těšila, že o ní na táboře zjistím více věcí a že ji lépe poznám a ona třeba trochu pozná i mě. Doufala jsem, že pokud nepříjdu na žádné řešení sama, tak třeba najdu někoho z instruktorů nebo ostatních Castorů a Polluxů, který mi nabídne řešení, ale přišel velký háček...

Jakmile jsem to měla takhle namyšlené, dozvěděla jsem se přes jejího bratra, že se natolik zhoršila, že nepojede na tábor. Místo toho ji vzala do opatrovnictví nemocnice a ona musela zůstat tam. Ještě byla naděje, že by na tábor přijela na druhý týden, ale vzhledem k tomu, že se to s ní nelepšilo, tak nepřijela. Zatím je to s ní tak, že chvíli po táboře ji dokonce převezli na léčení do Prahy, tak moc všichni věříme a doufáme v její uzdravení. Ráda bych poznamenala, že nám dokonce na tábor od ní přišel dopis, kde napsala místo jmen: nejlepší vedoucí Rybka a Peckaa. :) Přestože byla v takové situaci, v jaké byla, zachovala si svůj úsměv a naprosto nás dojala svým dopisem.

Bohužel jsem přišla o svůj subjekt, ale našla jsem si po dlouhém rozhodování jiný. Vrátila jsem se ke "Kunhutě", kterou jsem použila v úkolu tresty a odměny. Popsala bych ji jako vysokou, vekmi štíhlou, dlouhovlasou tmavovásku. Na táboře jí bylo, myslím, 16 let. Vybrala jsem si ji, protože se také nachází v těžké situaci, ale narozdíl od "Marušky" už je v ní celý život. Její maminka ji měla velmi brzy a její otec brzy zmizel z jejího života. "Kunhuta" tedy vyrůstala bez otce a s maminkou také neměla nejlepší vztah, vzhledem k jejímu věku. Maminka totiž byla spíše jako jej starší sestra, neustále si domů tahala kamarády a přítele a pořádala párty přímo v jejich domě. O "Kunhutu" tedy v podstatě neměla zájem a moc si jí nevšímala. "Kunhuta" si tedy našla různé přátele v Brně, kteří kouřili a pili, ale alespoň měla dojem, že o ni mají zájem. Nejlepší vztah má se svojí babičkou, která je ovšem stará a unavená a tak ji "Kunhuta" nechce zatěžovat svými problémy. Jinak měla "Kunhuta" také velké problémy ve škole, protože není schopná moc brát na vědomí autority a je drzá.

To způsobilo, že se "Kunhuta" musela odstěhovat několi kilometrů od Brna. Byla z toho velmi smutná, protože to znamenalo, že se jí těžce dojíždí do Brna a ona tu má plno kamarádů a taky skaut. Je součástí u nás nově vytvořeného roverského kmene BOOM a její stěhování znamenalo, že chodila na schůzky velmi málo. Přesto se jí snažíme všichni udržet ve skautu, protože je to její šance začít nový život. Abyste pochopili, jak šílené to s ní je, popíšu, co se s ní předloni dělo na táboře. Během tábora s ní bylo něco v nepořádku, byla smutná a taková podivná... A tak jsem za ní zašla, abych si s ní promluvila. Takhle jsem zjistila, že si ubližuje. Měla s sebou žiletku a řezala se do málo viditelných míst. Snažila jsem se jí od toho pomoct, ale dopadlo to tak, že jsem se málem na táboře zhroutila. Nakonec jsem dosáhla toho, že žiletku hodila do latríny a částečně to s ní pak bylo lepší. Přišla také jednou taková nehoda.

Při jedné hře mimo tábor náhle začala špatně dýchat a bylo jí nevolno. Tehdy jsem tam byla sama vedoucí, tak jsem poslala pro další vedoucí a snažila se něco udělat, ale byla jsem v šoku a ještě jsem neměla zdravotnický kurz. Nakonec se to vyřešilo, tak, že jsme zavolali sanitku. Tehdy jsem si uvědomila, jak moc ji mám ráda a jak moc nás sblížila táborová situace. Pak jsem se od toho snažila odprostit, protože jsem věděla, že je toho je na jednoho moc.

Samozřejmě jsem to řekla vedoucím, takže to všechny věděly. Některé to věděly už předtím. Zaprvé já, pak naše zdravotnice, které se svěřovala také a ještě taky Pecka a jedna vedoucí. Bohužel jsme netušily, co s tím. Oddílová vedoucí proto zkontaktovala sociálku, ale myslím, že to až tak moc nepomohlo. Přišlo ještě mnoho dalších hrozných situací, ale ty už popisovat nechci, jsou až příliš osobní.

Na letošním táboře mě velmi překvapila. Chovala se jinak, než jsme byly zvyklé. Začalo to při dostavbě tábora, když dostala k sobě pár světlušek a měla za úkol s nimi nějak zhezčit umývárku a cestu k latríně. Tohoto úkolu se zhostila s radostí a myslím, že tak hezkou umývárku jsme dlouho neměly. Jakmile to měla hotové, šla ještě ochotně pomáhat i ostatním, což od ní bylo moc milé.

Další: Ne, že bychom si už předtím nevšimly, jak se chová k světluškám, ale stejně. Pořád za ní pobíhaly a měly ji hrozně rády. Dokonce během oddílového dne, kde jsme vyplňovaly takové dotazníky, jedna světluška napsala jako odpověď k otázce: S kým bychom chěly být na opuštěném ostrově?, napsala, že by chtěla být s "Kunhutou". A taky byla kmotrou jedné světlušce u slibu, která byla moc šťastná, že jí má. Když jsme pak byly společně u slibového ohně a já udělala kolečko: Co pro nás znamená skauting?, řekla to moc hezky a promyšleně.

Letos se mi na ní taky moc líbila její nadšenost a veselost. Ať už její skupinka prohrávala nebo ne, stejně si udržovala ve skupince smích. :)

Myslím, že právě pro takové drobnosti by byla skvělou vedoucí. Moc bych si přála, abychom si ji udržely a ukázaly jí směr. :)