Gemini 2017/Pozorování/Špagetka: Porovnání verzí

vložení práce tresty a odměny
(vložení práce)
 
(vložení práce tresty a odměny)
 
Řádek 40: Řádek 40:


No a nyní velice důležitý úkol na závěr – jak Pepíčka podpořit a směřovat ke skautským ideálům. Dle mé zkušenosti se tak dá nejlépe činit ve skupině mezi ostatními skauty tím, že bude opakovaně dostávat možnost se projevit a zároveň bude vždy po ruce někdo starší, kdo mu buďto bezprostředně nebo někde později řekne, co by se dalo na jeho chování zlepšit. Myslím, že Pepíček rozhodně není zcela ztracený případ, ba naopak mi připadá, že se jedná o velmi tvárnou osobnost, problém je asi předně v tom, jaké má v současnosti vzory ve svém bratrovi a dost možná i ostatních kamarádech ze sídliště či školy. Snažím se ho kupříkladu také podporovat tím, že čas od času záměrně hledám něco, v čem by mohl vyniknout – kupříkladu když jsme měli kvíz na rozpoznávání nářadí, tak nad ostatními vyhrál. Stejně tak má smysl u něj posilovat týmovou spolupráci. U sportů se to daří více, u ostatních disciplín a úkolů je ještě na čem pracovat, to nejlepší, co pro něj ale v současnosti podle mne lze dělat, je dávat mu stále příležitosti k projevu a snažit se mu ukázat i jiné vzory, než ty špatné, a už to, že nás má vlastně jako oddíl docela rád, nám dává dobrou startovní pozici k tomu ho dále vychovávat v skautském duchu.
No a nyní velice důležitý úkol na závěr – jak Pepíčka podpořit a směřovat ke skautským ideálům. Dle mé zkušenosti se tak dá nejlépe činit ve skupině mezi ostatními skauty tím, že bude opakovaně dostávat možnost se projevit a zároveň bude vždy po ruce někdo starší, kdo mu buďto bezprostředně nebo někde později řekne, co by se dalo na jeho chování zlepšit. Myslím, že Pepíček rozhodně není zcela ztracený případ, ba naopak mi připadá, že se jedná o velmi tvárnou osobnost, problém je asi předně v tom, jaké má v současnosti vzory ve svém bratrovi a dost možná i ostatních kamarádech ze sídliště či školy. Snažím se ho kupříkladu také podporovat tím, že čas od času záměrně hledám něco, v čem by mohl vyniknout – kupříkladu když jsme měli kvíz na rozpoznávání nářadí, tak nad ostatními vyhrál. Stejně tak má smysl u něj posilovat týmovou spolupráci. U sportů se to daří více, u ostatních disciplín a úkolů je ještě na čem pracovat, to nejlepší, co pro něj ale v současnosti podle mne lze dělat, je dávat mu stále příležitosti k projevu a snažit se mu ukázat i jiné vzory, než ty špatné, a už to, že nás má vlastně jako oddíl docela rád, nám dává dobrou startovní pozici k tomu ho dále vychovávat v skautském duchu.
'''Odměny a tresty'''
Když se nyní zamýšlím nad odměnami a tresty, které užívám, mám pocit, že se buďto vyskytuji v oddíle, kde se skoro nikdy neděje nic natolik závažného, aby bylo třeba trestat, nebo jen já většinou nezakročím tam, kde by jiní již konali. Možná je to také tím, že mám trochu jiné představy o tom, co je to trest, ale takové ty táborové tresty jako kotrmelce v kopřivách, kliky v potoce a čtyřhodinové hlídky, které se občas děly, když jsem byl mladší a oddíl jsem nevedl, nyní již, co jsem v roli vedoucího, neuděluji. Popravdě dost často ani nevím, zda je vůbec za potřebí trest udělovat v situacích, kdy se děje něco nestandardního
(vzpomenu například na situaci, kdy dva skauti na letošním střediskovém srazu vlezli do popelnic, protože to je zábava, když se zrovna nikdo nedívá. Když jsem to posléze zjistil, žádný trest jsem z toho nevyvodil – nic se nestalo ani nerozbilo a vím, že všem mým skautům je jasné, že doma v Praze nebo někde, kde jsou lidi, by to nedělali).
Mám proto někdy sám ze sebe pocit, že jsem moc měkota, než abych trestal. Trestám proto v případech, kdy je věc už skutečně jednoznačná a můj trest povětšinou bývá spíše něco jako odstranění nepořádku, který při blbnutí vznikl nebo zamezení tomu, aby se věc opakovala příště.
(Kupříkladu na jednu z jarních letošních schůzek jeden z našich členů přinesl mouku a po schůzce ji rozsypali po celé předsíni a posypali mi moje kolo – inu nechal jsem je potom zamést celou předsíň a kolo mi umýt – vzhledem k tomu, že klubovna je v rekonstrukci, tak je vždy co zametat a dá to větší práci než jen zamést těch pár hromádek mouky.)
Nyní ale, abych se dostal ke svému pozorovanému dítěti – Pepíčkovi, zkusím zde popsat jeden trest a jednu odměnu, kterou jsem vykonal.
Trest už je to sice z loňského tábora, na žádný jiný si ale nevzpomenu. Pepíček večer v tee-pee stříkal repelent přes oheň. Všichni moc dobře vědí, že je to zakázáno a že to není úplně bezpečné. Proto při zaslechnutí toho typického zvuku jaký vydává hořlavý sprej nad ohněm, hned jsem zaběhl k nim do tee-pee a repelent jim zabavil, druhý vedoucí pak vzal kýbl, zalil jim oheň a pro dnešní večer měli utrum – celé tee-pee bez ohně. Abych to ale nyní vztáhnul na Pepíčka – žádnou změnu chování u něj pozorovat nešlo, nicméně je jasné, že tím jeho obliba u ostatních v tee-pee asi moc nestoupla (což on zas nechce být vyvrhel) a samotnému mu vadilo, že nemohli ten večer mít ve stanu oheň. Tento incident se proto již nikdy během tábora neopakoval a věřím, že už se opakovat nebude.
Když se nyní podívám na odměny, je to ještě horší. Popravdě ani moc nevím, jak lépe odměňovat, než formou pochvaly před ostatními či v soukromí, popřípadě odměny za hry typu sladkost nebo něco věcného do výbavy za celoroční hru. Konkrétně Pepíčka jsem na poslední výpravě odměnil nejvíce asi tím, že jsem vyzdvihl, že jako jediný, mezitím co ostatní plnili věci do stezek, mi šel pomoci s vařením oběda – mohl proto odstartovat oddílový pokřik, který vyvoláváme vždy před teplým jídlem a který startuje vždy kuchař. Myslím, že jeho to potěšilo a byl rád, že ho někdo také ocení, náš vztah takováto maličkost ale asi moc nezmění. Myslím, že lidé ve skupině se obecně odměňují už tím, že o sebe navzájem jeví zájem a naslouchají si, ocení příkladné chování druhého a občas pro kamarády udělají nějakou tu drobnost a nemám pocit, že by tomu u nás v oddíle bylo jinak.
Obecně závěrem musím říci, že trestám nerad a povětšinou to ve mně vyvolává spíše nepříjemný pocit, než nějaký pocit vítězství či uspokojení. K trestům se snažím vždy přikročit až jako k poslední možnosti a snažím se, aby byl vždy co možná nejvíce spjatý s prohřeškem – udělal jsi bordel, zameteš. Blbnul jsi s ohněm – budeš bez ohně. A co se týče všudypřítomného a proslulého klikování za sprostá slova – i my tuto tradici v oddíle máme, k samotnému klikování ale dítě donutíme vždy až poté, co několikrát na zastavení a napomenutí za jeho nevhodná slova nereaguje, naopak mezi vedoucími se snažíme, když už náhodou někdo vysloví něco sprostého, vždy poctivě hned a příkladně prohřešek odklikovat. Abych to tedy shrnul, v drtivé většině případů stačí napomenutí a tím dání najevo, že toto byla chyba, trestat už pak netřeba.
Naopak z odměňování mám vždy dobrý pocit a jsem rád, když někoho mohu odměnit, protože jeho radost mne těší skoro stejně.
30

editací