Gemini 2016/Výměna/Slíva

Castor, u kterého jsem byl: Míra

Základní údaje: Místem a prostorem výměny byla jednodenní výprava s tamějšími vlčaty do hlubin Českého ráje. Výpravy se účastnilo zhruba 12 vlčat + 4 rádci + Míra + vůdce oddílu Hřebík.

Pozorování: V 9 ráno jsem dorazil na nádraží Mnichovo Hradiště, kde mě uvítal Míra a spolu jsme se vydali k jejich klubovně. Upřímně, slovo klubovna tu není na místě. Prvorepubliková vila, sic v záplavové oblasti, ale prvorepubliková vila! Vešli jsme dovnitř a po chvíli už dorazil Hřebík, vůdce oddílu, který mě příjemně uvítal. Po něm se začala trousit vlčata jeden po druhém a nesměle pokukovali, kdo že to tam je. Atmosféra byla ale opravdu pohodová, příjemná. Míra je ve zvláštní pozici. Je jakousi "šedou eminencí" celého oddílu, jelikož momentálně nikoho nevede a nachází se povětšinou v Praze, takže některá vlčata jsme oba poznali poprvé. Zároveň ale spolupracuje s vůdcem oddílu a pracuje s rádci, což je i moje momentální náplň práce. Na výpravě se to projevilo tak, že tam měl vstupy, kdy si poodešel s rádci a řešil s nimi např. jejich očekávání do příštího tábora, co jejich družiny trápí apod.) Pak přišli rádci (vedoucí vlčat + rádci skautských družin) a bylo vidět, že na ně hlavně děti čekaly. Všichni vedoucí, jež tam byli přítomni se spolu dobře znali a spolupracovali. Vůdce oddílu zůstává také v pozadí a pozoruje, jak jeho rádci pracují. Co se týče trestání/oceňování - jejich vlčata byla především dobře vychována. Veděla, kde jsou jejich hranice a i Hřebík říkal, že se snaží je vycepovat, co to jde. Nepamatuji si, že by bylo třeba na výpravě trestat, či odměňovat, celkově to tak celé plynulo, že k těmto věcem ani nedošlo.

Můj program: Program jsem řešil předběžně s Mírou po emailu. Výprava neměla jasně pojmenované cíle. Tehdy jsem se dozvěděl, že účastníci budou vlčata v různém věku + čerství nováčci. Dohodli jsme se tedy, že bych mohl připravit pochodové hry + hry na týmovou spolupráci (aby došlo ke stmelení starších vlčat a nováčků). Tak se i stalo, pochodové hry byly již ze své podstaty jen ke zpříjemnění cesty, cílily na to a max. pozornost. Přesto se děti bavily a program nebraly jen jako povinnost. Vyžadovaly neustále opakování a očividně zapomínaly na to, že musí pochodovat. Stejně tak když jsme se dostali k první týmové hře, pustily se do toho s vervou a hrály jak o život. I když nemám zkušenosti s vedením vlčat, myslím, že se hry povedly a snad i napomohly tomu, aby se vlčata lépe poznala a zároveň aby se i vyblbla. Nervózní jsem nebyl, možná z podstaty toho, že to byly menší děti (kdyby tam byli roveři, náležitě bych se obával). Přesto jsem si vědom, že i malé děti dokážou dát jasně najevo když je program nebaví a člověk se musí snažit místy možná ještě víc než u starších. Program samozřejmě nezaujal všechny, tak jak to bývá, objevoval se názory, že je to nebavilo ale po bližším prozkoumání jsme zjistili, že třeba u jedné hry to bylo rozdělením týmů, kde v jednom byli jen ti starší a v druhém mladší + nováčci).

Další: