Příběhy vůdcovství

Z Gewiki

Moje cesta k vůdcovství…

Má cesta začala jako cesty mnohých jiných… v 16 letech za mnou přišla má tehdejší ne o mnoho starší vedoucí, abych s ní začala vést. Náš oddíl byl na pokraji rozpadu. Tehdy jsem si to nepřiznávala, ale bylo to tak. Neměl už dlouhá léta pořádné vedení, držel pohromadě jen díky pevnému přátelství všech členek. Tenkrát byl oddíl pro mě vším. Pomohl mi, když jsem potřebovala a já mu proto chtěla pomoci teď, když on zjevně potřeboval mě. A takto to pro mě všechno začalo. Ani jsem netušila, čím vším se pro mě oddíl ještě stane… Za ty roky jsme s mojí spolubojovnicí odvedly velký kus práce. Protože jsme začínaly z ničeho, nikdo nám nemohl poradit. Často jsme zkoušely metodou pokus – omyl, jak se vést dá a jak zase ne. Dokud jsme na to – alespoň částečně - nepřišly, byl to velký boj. Kruté chvíle, kdy jsme si opravdu a upřímně nevěděly rady, střídaly chvíle euforie, když se nám něco povedlo! Často jsme byly tak unavené, že bychom prospaly i týden v kuse, kdyby to šlo. Často jsme se cítily naprosto bezmocně a zoufale. Tak často jsme chtěly skončit! Ale neskončily… ani dodnes ne. Vystřídaly jsme už několik výchovných kategorií, vždycky bok po boku, a nyní se chystáme i do funkcí ve vedení střediska. Tak daleko jsme došly. Od vyděšených slečen, které neměly ani páru o tom, co si počít s oddílem skautek až k sebevědomým starým krůtám, které učí ostatní, jak na to. Právě proto, aby sami nemuseli nikdy vyzkoušet, co jsme vyzkoušely my. Vím, že má cesta neskončila. Pokračuje stále. Na každé schůzce, každé akci, kterou vedu. Pokaždé, když mluvím s dítětem. Stále se učím, jak být vůdcem… a stále mám mezery. Možná to z mého příběhu cítíte sami, možná vám přijde v něčem zvláštní. Ano, můj příběh není jen o vůdcovství. Je to – a to především – příběh o přátelství. Víte, když mi bylo 15, měla jsem v oddíle spoustu spřízněných duší. Všichni ale postupně odcházeli… až jsme zůstaly jen dvě… tak nějak jsme na sebe zbyly. Ty roky, to, co jsme spolu dokázaly, to nás spojilo. A ne jen tak obyčejně. Když člověk kráčí vstříc bouři, musí se o něco zapřít. A my tu oporu našly v sobě. Naše přátelství mi připomíná příběh: „Můj přítel se ještě nevrátil z bojiště, pane. Žádám o povolení jít ho hledat.“ „Nedovoluje se,“ řekl velitel. „Nechci, abyste riskoval život kvůli někomu, kdo už asi nežije.“ Voják však přesto odešel a o hodinu později se vrátil se smrtelným zraněním a s mrtvým tělem svého přítele v náručí. Velitel zuřil. „Říkal jsem vám přece, že je mrtvý. Takhle jsem vás ztratil oba. Řekněte mi, stálo to za to vrátit se tam kvůli jedné mrtvole?“ Umírající odpověděl: „Stálo to za to, pane. Když jsem ho našel, ještě dýchal. Řekl mi: ‚Jacku, já věděl, že přijdeš.‘“ A já vím, že by přišla…


Dietrich Bonhoeffer

Mám tak trochu slabost pro lidi, kteří jdou proti proudu. Taky mám slabost pro lidi, kteří jsou ochotni riskovat pro to, čemu věří. A vlastně mám velikou slabost pro německé odbojáře z druhé světové války. V davu zfanatizovaných Němců byli v menšině. Když navíc uvážím podmínky, jaké v nacistickém Německu panovaly, obdivuji jejich odvahu dobrovolně jít proti všem a uchovat si naději, že to má smysl. Ráda bych se s vámi podělila o příběh Dietricha Bonhoeffera, o příběh, ke kterému se v poslední době z různých důvodů opakovaně vracím. Bonhoeffer byl německý evangelický duchovní, který pocházel ze slezské Vratislavi. Exceloval jako nadaný student, teologii zvládl neuvěřitelně rychle a s vynikajícím prospěchem. Když mu bylo dvacet sedm, ujal se v Německu moci Adolf Hitler. Bonhoeffer od samotného počátku hlasitě kritizoval nacistické rasové zákony a perzekuci židů. Svou argumentaci opíral o to, že církev nemůže nečinně přihlížet, když jsou porušována lidská práva, ale musí se jednoznačně stavět na jejich ochranu. V německé společnosti třicátých let to opravdu nebyly obecně přijímané názory. Vyřazení židů na okraj společnosti proběhlo bez větších námitek árijských spoluobčanů a také ochota církevních představitelů poslouchat názory mladého rebela nebyla moc velká. Mladý teolog proto odjel na čas do Anglie s tím, že potřebuje získat od situace v Německu větší odstup a musí si promyslet další kroky. A zde jsme u dalšího zajímavého momentu v jeho životě: v roce 1935 se rozhodl dobrovolně vrátit do Německa a pokračovat v protinacistických aktivitách přímo v centru dění. I když mu později byla nabízena možnost emigrovat do Anglie nebo do Spojených států, vždycky to odmítl s tím, že musí zůstat ve své zemi a bojovat tam. Dokud to šlo, kázal a šířil myšlenky, které jednoznačně odsuzovaly nacistickou ideologii. Zapojil se také do odbojových struktur, které se snažily udržovat kontakt se Spojenci. Velice blízko měl k lidem, kteří se v roce 1943 pokusili o neúspěšný atentát na Hitlera. Jak už to tak bývá, Bonhoeffer a jeho druhové byli zatčeni, vězněni a … nakonec popraveni. Poprava se konala na příkaz samotného Vůdce přesně měsíc před koncem války. V cele smrti napsal Bonhoeffer na rozloučení s rodinou několik básní, z nichž čiší jeho smířenost s osudem a zároveň důvěra, že to všechno mělo smysl.

Na závěr jedna myšlenka Bonhoefferova týkající se role vůdce: Vůdce bude muset být zodpovědný a uvědomit si toto jasné omezení své autority. Rozumí-li své funkci jinak, než jak je odůvodněné, nechá se těmi, jež vede, strhnout tak, že bude chtít být jejich idolem, a oni to od něj budou pořád očekávat. Potom obraz vůdce sklouzne k obrazu svůdce, pak se bude k těm, které vede, chovat stejně bezohledně jako k sobě. Pravý vůdce musí své „ovečky“ vést pryč od autority své osoby k uznání skutečné autority zákonů a úřadu… Vůdce, který se spolu se svým úřadem zbožšťuje, se vysmívá Bohu.  


Můj příběh vůdcovství

Můj příběh vůdcovství začal před více jak osmi lety. Tehdy jsem váhala nad rozhodnutím, zda zůstat v oddíle skautek či nikoli. Pořádně jsem nevěděla, co v životě chci, jakým směrem se ubírat a jen jsem zmateně proplouvala všedními dny a doufala, že celá situace vyšumí tak nějak sama do ztracena. Nepatřila jsem zrovna mezi vzorné skautky a to co jsem pak několik dalších let otloukala o hlavu svým členkám, jsem naprosto směle dělala také. Na výpravy se mi jezdit nikdy nechtělo, především kvůli brzkému vstávání. Přijít včas na schůzku jsem nepovažovala za nutné. Skautský slib, který jsem si složila ve třinácti letech, pro mě byla nazpaměť odříkaná básnička. Myslím, že jsem nikdy nebyla úplně špatná členka, ale vše jsem dělala jen tak napůl. Na mé programy coby rádkyně, všichni s úsměvem vzpomínají. Hlavně když jsem dostala za úkol probrat s družinou sexuální výchovu. V tuto osudnou dobu se však mělo stát něco, co navždy ovlivnilo moji další cestu. Naše středisko se dostalo do velké krize a bylo na pokraji svých sil. Do čela střediska byl postaven můj o tři roky starší bratr, aby čelil neodvratitelnému pádu. Tato skutečnost se stala impulzem zůstat. Víceméně sama jsem se jmenovala do funkce vedoucí skautek. Skautky – oddíl, kterému jsem tolik dlužila, se mi rozpadal před očima. V oddíle se rok od roku střídala jedna vedoucí za druhou a já o vedení oddílu neměla nejmenší tušení – a najednou jsem jej měla zachraňovat. Tehdy se má cesta spojila s mladou skautkou, o které jsem věděla pouze málo. Ta skautka je dnes člověkem, který mě provází na mojí životní cestě. Stala se důvodem, proč zůstat i poslední záchranou před utonutím. Člověk, kterého byste občas tak rádi zabili, ale bylo by vám po něm prostě smutno. A my společně začaly se vším znovu. Nikdo nám tehdy nevěřil, jen my dvě měly mlhavou víru v náš společný cíl. Dodnes společně vedeme – nejdříve skautky, pak světlušky, rangers a chystáme se i na středisko. Středisko krizi překonalo, oddílu skautek se daří a naše cesta je stále dlouhá a nepředvídatelná. Můj příběh možná není nikterak výjimečný, ale je jedinečný - je to můj příběh – moje šance, kterou jsem dostala. Skauting a samotné vedení mě naučilo nesmírné pokoře i odvaze, naději i odhodlání. A opravdu mnohé mi také vzal. Ale poznala jsem přátele na život i na smrt a našla jsem ten svůj směr – pomáhat na cestě jiným se stalo hlavním motivem mého života.  


Můj příběh vůdcovství

Můj příběh vůdcovství začal v září 1995, kdy jsem vstoupil do 13. smečky vlčat v Brně. A pokračuje stále dál. Kromě skautingu jsem během té doby poznal i jiné letní tábory, sportovní oddíly a jiné zájmové kroužky a to jak v roli účastníka, člena, tak v roli instruktora. Byly dobré, ale vždy jsem se přesvědčil o tom, že to, co nabízí skauting, jinde nenajdu. Prožitky, přátelství, sebe-rozvoj a sebe-výchova, víra v dobro, slušnost, pravdu a svobodu. Jako vlče bych to takto samozřejmě nepojmenoval, ale ten rozdíl jsem vnímal. Skauting je bezesporu skvělá myšlenka. Ale aby ožila, potřebuje lidi, kteří jí věří a naplňují ji. Nic z toho bych neprožil, kdyby nebylo vůdců, kteří nás vedli. Měl jsem štěstí na dobré vedoucí. Zejména na dva vzpomínám. Na bratra Cvrčka, který po převratu v roce 89 opět znovu a neúnavně zdvihal vlajku brněnské třináctky, který mě do oddílu přijímal, a který nám dal pevný základ, na kterém pak mohli ostatní vedoucí stavět. A když nás pak už přímo nevedl, vždy tam pro všechny byl s pomocnou rukou, láskou a nekonečnou trpělivostí. A vzpomínám na Honzu, který mě pak vedl jako již starší vlče. Když jsem pak dorostl rádcovského věku, vrátil jsem se právě k Honzovu oddílu vlčat. Tak jako nám dokázal být skvělým vedoucím když jsme byli vlčata, uměl být i vzorem a dobrým učitelem nyní. Byl zásadový a přísný. K nám rádcům, ale dvojnásob k sobě. Nebýt těchto dvou lidí, asi bych nevedl. Byl bych někým jiným a patrně horším. Pro oba dva platilo, že to co dělali, dělali naplno, s hlubokým a opravdovým přesvědčením. Proto to fungovalo. Díky tomu to v nás zanechalo tolik dobrého. A já bych byl rád, kdybych to mohl předat dětem, které vedu. Proto se to snažím dělat stejně – opravdově a s radostí. Nedělám to proto, že bych měl pocit, že musím. Dělám to proto, že tomu věřím.


Kousek mé vůdcovské cesty

Kousek mé vůdcovské cesty se odehrál v petřínských zahradách. Byl to jeden z podzimních pátků roku 1998 a v klubovně v Nerudovce se sešlo několik instruktorů VLK Gemini a Castorů, kteří z různých důvodů zakončovali svůj vůdcovský kurz později než ostatní i těch, co už na košili měli vůdcovský odznak. Vzpomínám, jak jsme jednotlivě šli cestičkami po svíčkách až pod korunu stromu, kde nás čekal veliký Václav, Špalek a Káča. Tam jsme do rukou velikánů českého skautingu skládali zajíkavými hlasy vůdcovský slib. Na cestu zpět se nás ujali Castoři, co byli o krok napřed. Dodnes si vážím téhle krátké cesty. Cesty o samotě, s podporou moudrých a se sdílením s těmi, co maj krok jen o trochu delší. Pokorný začátek pro velkou cestu. Díky.


Moje cesta na horu

Čtyři hodiny se brodím po kolena ve sněhu, v hlavě myšlenka: „Na co jsem se to dala, jsem úúúplná kráva!! Má to vlastně cenu? Stojí mi to za to?“. Stav krize přichází, ale díky vzdáleným postavám před sebou rytmicky kráčím dál v jejich stopách. Převýšení je znát a vítr bičující mou tvář mi nepomáhá. V dáli na mě čeká skupinka a Kyklop milým a uklidňujícím hlasem říká: „To nejhorší máme za sebou, už jste ukázali, co ve Vás je..“. Má podrážděná nálada z únavy to zatím nevnímá a úšklebek mluví za své. Nevěřím! Ale stáčí pár chvil a mlha se začíná rozplývat a já vidím vrchol hory a můj krok je lehčí. Na vrcholu se zhluboka nedechnu a rozhlédnu. Obklopí mě neskutečný pohled a uvnitř mě se rozvine nepopsatelný pocit štěstí, úspěchu. Slzy se mi koulí po zmrzlé tváři. A V hlavě si říkám: „Dokázala jsi to. Jsi dobrá …“ Ano dokázala jsem to! Protože jsem chtěla. A být vůdcem je podobné jako stoupat na vrchol , zdolávat překážky, vlastní vyhoření, protože ten pocit, za obraz, který se do vás vpíjí, je nepopsatelně krásný!


Ideální vůdce

Jak by měl vypadat ideální vůdce? Co by měl umět? Jak by se měl chovat k ostatním? Existuje vůbec ideální vedoucí/leader? Co třeba Harry? Harry Potter. Proč zrovna on? Vždyť to o něm říkal sám Albus Brumbál..."Je to zajímavá věc Harry, ale ti, co moc nikdy nevyhledávali, jsou asi těmi nejvhodnějšími, kterým by se měla svěřit. Ti, kterým stejně jako tobě bylo svěřeno vedení, a ti, kteří toto břemeno přijali, protože museli, a pak ke svému vlastnímu překvapení shledali, že ho dokáží nést dobře." Co je na Harrym tak speciálního, že zvládnul břemeno vedení a moci nést tak dobře? Dokázal vést nejen skupinu studentů proti nepříjemné ředitelce, ale také polovinu kouzelnického světa proti nejmocnějšimu kouzelníkovi té doby. Harry sice byl chytrý, talentovaný a docela ambiciózní kouzelník, ale jeho schopnosti nebylo to hlavní, proč byl přirozený a dobrý vůdce. "O tom, jací doopravdy jsme, mnohem více než naše schopnosti vypovídá to, co si sami zvolíme.." Harry si zvolil, že bude bojovat za dobro, že bude chtánit ty co miluje stůj co stůj a že se nenechá ničím zastrašit. Velmi tvrdě pracoval na tom, aby to dokázal. Podle mě, ale kličem k jeho úspěchu nebyla tvrdá práce(i když tomu nesmírně pomohla), ale nejdůležitější bylo, že si věřil. A že věřil v to za co bojoval, viděl v tom smysl- a to v něm ostatní viděli.. "Tvrdá práce je důležitá, ale je něco ještě důležitějšího. Musíte si věřit. Berte to takhle. Všichni slavní kouzelníci začínali tak, jako my. Jako studenti. Když to dokázali oni, tak proč ne my?" 


Cesta k vůdcovství

Už od mala jsem věděla, že jednou povedu (v) oddíl(e). Bavilo mě to, měla jsem tam kamarády a navíc jsem chtěla být jako moje sestra, která byla v té době vedoucí. Když jsme v šestnácti já a druhý rádce (říkejme mu S) odcházeli z oddílu, bylo po nás chtěno, abychom začali vést. Oddíl vedla jedna vedoucí, která ale neplánovala vést dlouho a nebyl skoro nikdo jiný, kdo by vedl. Tak jsme to oba vzali. Možná že S ani nechtěl, ale já ho přesvědčila… Bylo to zvláštní. Vedoucí, kterou jsem jako dítě měla tak ráda, byla jako kolegyně naprosto nepřizpůsobivá. Nechápala jsem to, jen jsem věděla, že tak na ostatní působit nechci. Teď vím, jak to pro ni bylo náročné. My byli nadšení a měli jsme spoustu energie, ale, jak to tak bývá, nechápali jsme spoustu věcí. Jet v 16 sama na výpravu s dětma? To nebyl problém! V té době mě to moc netrápilo a snažila jsem si to užívat. Bohužel jsme ale s S začali víc a víc odkrývat naše povahy a co se prve zdálo, jako skvělá dvojice byla najednou naprosto nefunkční kombinace. Oba jsme se chovali hrozně extrémně – já se snažila být vzorná vedoucí a on zase nejlepší kamarád dětí. Přestali jsme se spolu kamarádit a uvědomili si, že je třeba to ukončit. Odešel on. Pak už to šlo tak nějak samo, žádné velké zvraty. Občas jsem vedla sama, občas mi pomáhali starší roveři. Když jsem se v oddíle trochu zaběhla, byl čas vyrazit na čekatelky. Po čekatelkách jsem se začala více zajímat o skautský svět. Přednášky, akce, kamarádi, … Všechno mi to dávalo novou energii k vedení. Vůdcovky se pak zapsaly vysoko na seznam nejlepších akcí mého života*. Přes rok jsem vedla s nepražským skautem, který ale v Praze žil a, i když jsem to tou dobou nevěděla, naučila jsem se od něj spoustu věcí, které jsem později využila. Všechno to ale byli jen dočasní pomocníci a já věděla, že jednou přijdou ti „velcí dokonalí vedoucí“. A přišli! A vydrželi. Vydrželi i přes to, že jsem udělala přesně to, čemu jsem se chtěla vyhnout. Zachovala jsem se stejně jako moje bývalá vedoucí a vstup do vedení oddílu jsem nikomu neulehčila. Teď už jsem druhým rokem tam, kde chce snad každý vůdce být. Jsem vůdkyní oddílu plného kamarádů a nestarám se už jen o děti, ale i o ty skvělé spoluvedoucí, o kterých se mi před šesti lety vůbec nesnilo. Když se tak dívám zpátky, je tam pár věcí, které bych udělal jinak. Byly dny, týdny, měsíce, kdy jsem si nadávala za to, že vedu a chtěla jsem hned skončit. Ale nestalo se. Naštěstí . Nevyměnila bych to, kde teď jsem.

  • Poznámka autorky: Toto není reklama na Gemini, neboť jsem tu nebyla ;).


Moje cesta k vůdcovství

Na začátku mého skautského putování (skautování) stojí rozjívená usměvavá holka s neskutečně zvukomalebným jménem (a to obzvlášť v 1. třídě): Bára Rorečková. Když mě do skauta v šesti letech přivedla, byly jsme pouze dívčí oddíl. Učily jsme se morseovku, indiánské značky a šest uzlů. Zato hraní karet bylo na našich táborech přísně zakázané. Na tábory nám jezdili vypomáhat tři roveři (kluci!!), do kterých jsme byly od světlušky po roverku všechny zamilované. Naše vedoucí zažila velkou většinu české skautské historie a teď zpětně si vážím jejího elánu, přímosti a zásadovosti. Na cestě k vůdcovství mi ale dala především představu o tom, že tábory s kluky jsou mnohem větší zábava a také jistou podezřívavost k tradičním skautským programům. Ke skautkám jsem (už proto) začala chodit na druhý konec města – tábory jsme měli koedukované! Schůzky jsme ovšem držely v dívčím kruhu a naše vedoucí se v nás snažila budovat především komunikační dovednosti – celé schůzky (a vlastně i tábory a výpravy) jsme strávily probíráním uplynulých táborů, výprav, kluků, života a tak vůbec. Alespoň to mi utkvělo a na cestu k vůdcovství jsem si z toho vzala takové množství touhy po aktivitě a nějaké smysluplné činnosti, že mě za to později moje skautky proklínaly. Pak přišlo to nejveselejší doba mého skautkování – když naše vedoucí vedení (konečně) vzdala a my se s holkami začaly organizovat sami. Psaly jsme si šifry, vařily na ohni rozdělaném na tři sirky, jezdily objevovat zříceniny, učily se hrát na kytaru a dokonce se dostaly do celostátního kola Svojsíkova závodu. To mi do vedení dalo nejproblematičtější vklad – pocit, že skautky ocení možnost demokraticky se podílet na vytváření svého programu. Na konci posledního tábora, kde jsem byla jako skautka, jsme mohli před ostatními říct, co bychom si přáli do příštího roku. Přála jsem si vést skautky. „Tak to teda uvidíme.“ řekla naše tehdejší vedoucí a tak začalo období, kdy jsem čekala, až vedení přestane všechny ostatní bavit. A dočkala jsem se. Měla jsem sama možnost zjistit, že vedení zas až taková legrace. Že nadchnout někoho pro smysluplnou činnost (obzvlášť když je znova v pubertě) může být docela oříšek. Že řídit se tím, co ve skautském věku bavilo mě, může být ošidné. Že cesta vůdce nikdy nekončí – prostor pro sebereflexi a zlepšení se najde vždy. A to nejdůležitější : že vést jen kvůli vděku od dětí nebo pocitu povinnosti nemá smysl. Vedení vás musí bavit, musíte tím žít a věřit tomu! Proto Ti přeji, ať se Ti tvá cesta k vůdcovství dobře odvíjí a zažiješ díky ní spoustu radostných momentů…


Nikdy nekončící cesta za vůdcovstvím

Představ si, že je Ti necelých 14 let a už sedm let chodíš do skauta. Letní tábor se chýlí ke konci a před Tvou družinu Dračic předstoupí vaše vedoucí, které už tak trochu neví, co s vámi dělat dál a přestávají mít na celoroční činnost čas. Ten večer v teepee se stanou dvě zásadní věci. Je položena otázka:"Chcete v září udělat nábor malých holek, které povedete?", na kterou zazní prostá odpověď Dračic: "Ano." Po pár měsících se vydáváš na rádcovský kurz (z kterého budeš čerpat ještě po mnoho let), uděláš si čekatelky (odkud si odvezeš odznak, ale nic víc Ti to nedá) a pak i zdravoťák (kde se sice nenaučíš zachraňovat životy, ale uuu byla to fakt jízda). Nejsi k tomu nucena, ale máš pocit, že tvá účast je očekávána, což Ti však nevadí, je to příležitost poznat nové lidi. Plně prožíváš bouřlivá léta svého života na skautských táborech a jiných akcích a vůbec Ti nedochází, že někoho vést, neznamená jen zajistit program.

Několikrát ty i ostatní zklamete svým chováním vůdkyni, která jako jediná u oddílu zůstala. V 17 si děláš vůdcovky. Žádný pořádný kurz, ale jen dva víkendy nalejvárny a pak zkoušky. Dva měsíce před svými 18. narozeninami naplno přebíráš oddíl - dosavadní vůdkyně se stěhuje z města. Z tvé družiny už zbyly jen 3 další a pouze na jednu se můžeš 100% spolehnout. Píšeš si plán, jak by oddíl mohl fungovat, ale realizace není tak snadná. O rok později zůstanete v celém oddíle jen dvě. Máš za sebou 6 let připravování programu pro děti (vedením to nelze nazývat), jsi vyšťavená a máš pocit, že jsi (opět) zklamala, selhala. Vyškrábala ses na vrchol hory, o které jsi toho moc nevěděla, po příkré jen lehce vyšlapané pěšině a vše, co sis s sebou nahoru namáhavě vytáhla, Tě rychle stáhlo dolů.

Uběhlo dalších 10 let. Už dávno nechodíš do skauta, ale jsi skautkou. Tvůj starý plán se ti s jiným oddílem snad daří uskutečňovat a možná dokážeš i někam směřovat středisko, v jehož čele stojíš. Kdo však jsi a kam kráčíš? Jsi již vůdcem? Zanecháváš za sebou jen stopy nebo zpevněnou cestu, po které lze jít? Následuje-li tě někdo, jsi si jist, že jsi mu byl dobrý průvodcem? A má tvé putování smysl?Neumím objektivně odpovědět na žádnou z těchto otázek. Zeptej se mne za 10 let, protože jediné, co Ti dnes s jistotou mohu říci je, že tou dobou budu stále na cestě...


Cesta k vůdcovství

Bylo krásné slunečné odpoledne. Zářijový den jak má být. Přišla jsme po škole domů a chystala si hrát si s křečkem. „Ani si nezačínej hrát, jde se do skautu,“ přišel taťka a zavelel. „Cože? Do skautu? Co to je?,“ zeptala jsem se překvapeně. „Uvidíš,“ byla odpověď. A šla jsem. Byl rok 2000. Tehdy mi bylo 8 let. Chodila jsem do druhé třídy a poprvé jsem šla na schůzku do velkých zelených dveří. Nejdřív jsem se bála. Potom mě ale pozdravila Tera a Jája, dvě sympatické rádkyně a strach byl pryč. A když jsme na konci přemohli zlého draka a zachránili pytel bonbónů, tak se mě zmocnilo čiré nadšení. Je tomu až 10 let. Některé věci se nezměnili. Je zase krásný slunečný den. Zase září. Ale vyrostla jsem o pár centimetrů a zestárla o pár let. Čas plynul … nejdřív se ze mě stala světluška, pak skautka, rádkyně, ranger a teď sedím tady. Sedím uprostřed velké místnosti, kde slunce prosvítá přes otevřená okna. Naproti mně sedí Šmako. Usmívá se a říká mi, že si mě vybrala jako svého zástupce vůdce oddílu a že to teď potáhneme spolu. Že nás čeká plno povinností, že to nebude jednoduché, ale že si to bude super a že má plno nápadů co a jak. Já sedím proti ní a koukám a přemýšlím. Přemýšlím, o svém prvním dnu ve skautu. O tom, že od té doby uplynulo už mnoho let. Všechno vidím jako v mlze. Všech 10 let, které utekly jak voda. Užívala jsem si každý pomyslný stupeň (od světlušky po vedoucí) a nikdy mi nepřišlo, že budu někdy sedět na tomto křesle a začínat něco tak velkého. Nikdy jsem nepředpokládala, že budu dělat zástupce vedoucího. Vždy jsem byla spíše ten outsider, o kterém si všichni mysleli, že brzo skončí. A je to tu. „Co bude dělat?“ Ozývá se mi v hlavě jeden hlas. „Tyjo, vždyť je to vážné. Tolik odpovědnosti.“ Druhý odpovídá: „Vždyť jsi došla až sem. To zvládneš.“ „No nevím.“ Zvednu oči a vidím před sebou obličej Šmako. Vypadá neuvěřitelně nadšeně a zapáleně pro věc. Zadívám se na ni pozorně. Její nadšení se začne pomalu přelévat i na mě. „Ano, zvládnu to. My to zvládnem,“ pomyslím se. Je zase září ale už rok 2015. Sedím v kavárně a popíjím kafe. Proti mně sedí zase Šmako. Nic se nezměnilo. Má pořád to nadšení v očí a říká: „Káťo, pojď se mnou vést rádcovský kurz.“ Ano, oddíl už nevedeme. Předali jsme ho před půl rokem. Vzpomínám na tu událost jako na jednu z nejhezčích v životě a nejsmutnější zároveň. Nerada jsem opouštěla oddíl a všechno v něm. Ale viděla jsme, jak se oddíl za našeho vedení posunul, co vše se povedlo i nepovedlo. A byla jsem hrdá. Navíc začínám něco nového … zase budu vedoucí … tentokrát to bude zase něco o trošku jiného. A kdo ví, třeba to ani rádcákem neskončí.  


O základním kvalifikačním předpokladu

Tento příběh není ze skautského prostředí, týká se mé profese. I v civilním životě vedu – už skoro čtrnáct let jsem ředitelem Městské knihovny v Praze; podniku, který má nějakých pět set zaměstnanců. Ale příběh se odehrává ještě předtím, než jsem se ředitelem stal. Byl jsem v knihovně už desátým rokem, dělal jsem šéfa IT oddělení a moc mě to bavilo. Knihovnu jsem miloval, kolegové byli skvělí a práce vzrušující. Když nám paní ředitelka Bimková – dáma, které jsem si nesmírně vážil – oznámila, že se chystá do důchodu, polilo mě horko. V čele knihovny stála skoro čtvrt století, dělala to skvěle, a já jsem si neuměl představit, kdo by si na její židli mohl sednout. Ta otázka ovšem visela ve vzduchu: paní ředitelka nás vyzvala, abychom se zamysleli a sdělili jí důvěrně mezi čtyřma očima svůj názor. Zamyslel jsem se tedy – a navrhl tehdejšího náměstka. Zhruba za dva týdny si mě paní ředitelka zavolala, prý že většina členů grémia si myslí, že bych se ředitelem měl stát já. A že ona si to myslí také. Stál jsem jak tvrdé Y a blekotal, že nejsem knihovník a že si moc neumím představit, jak šéfuju takhle velký podnik. Dostal jsem týden na rozmyšlenou. Šel jsem za náměstkem a řekl mu, že by to měl dělat on. Vlídně a otcovsky se na mě usmál (byl o dost starší než já) a ujistil mě, že ředitele dělat nehodlá. Ale klidně mi bude dál dělat náměstka. Tak jo. Po týdnu rozmýšlení jsem kývnul. S pocitem, že knihovnu mám rád, a že než by se nám tady usalašil nějaký papaláš zvenku, tak to zkusím. Začal tvrdý trénink. Do odchodu paní ředitelky zbýval asi rok a půl. Čas, který jsem trávil – mimo své normální úkoly – tím, že jsem se učil dělat ředitele. Například jsem každý týden chodil k paní řídící na kafe. Tak dvě hodiny jsme rozebírali, co celý týden dělala, s kým se sešla, co komu řekla, jak to řekla. A co naopak neřekla. Byla velmi otevřená a já jsem postupně začínal chápat, „jak na to“. Potom jsme spolu jednou jeli na knihovnickou konferenci. Začínala 11. 9. 2001. No ano. Ten den, kdy Al Kaida zaútočila na USA. Ten den, kdy v troskách Dvojčat zemřelo pět tisíc lidí. Průběh konference to samozřejmě strašně poznamenalo. Každý reagoval jinak. Někdo o tom potřeboval mluvit. Někdo chtěl naopak mluvit o něčem úplně jiném. My jsme si s paní ředitelkou sedli večer se skleničkou a povídali jsme si o životě. A samozřejmě o knihovně. A já jsem se jí v té citlivé a rozjitřené atmosféře odvážil svěřit s tím, že si vůbec nejsem jist, jestli to bylo rozumné. To, že jsem kývnul na její nabídku. Že i po roce mám strach. A vlastně čím dál tím větší. Že čím víc chápu, co to obnáší, tím víc se bojím, že zklamu. Že zklamu pět set lidí, kteří v knihovně pracují. Že nebudu dost dobrým šéfem… Udiveně se na mě podívala. Jako kdyby ji překvapilo, co to povídám za hlouposti. A pak řekla větu, kterou do smrti nezapomenu: „Ale pane kolego, tenhle strach je pro tu práci základním kvalifikačním předpokladem – bez něj byste to vůbec nemohl dělat!“