Základní údaje[editovat | editovat zdroj]

Tábor Utahů trval 14 dní. Utahů bylo na táboře dvacet dva, z toho 14 vlčat a osm vedoucích. Probíhal na velmi zapadlé louce uprostřed hvozdu (ale s překvapivě kvalitní příjezdovou cestou) ve čtyřech týpkách a s pevnou kuchyní.

Pozorování[editovat | editovat zdroj]

Utahové mě přijali skvěle, vlčata zhltla můj program (a čokoládu), dostal jsem najíst a dokonce jsem si zahrál krále v celotáborovce. O přijetí se tedy nedá mluvit jinak než kladně. Atmosféra cizího tábora se po krátkém pobytu docela špatně hodnotí, obzvlášť tehdy, pokud se jedná o první zkušenost se skautským táborem (a oddílem) mimo naše středisko. Nejprve shrnu rozdíly mezi našimi oddíly. Nejdůležitější rozdíl podle mě spočívá v tom, že náš oddíl je koedukovaný. Přítomnost obou pohlaví na táboře atmosféru výrazně ovlivňuje, jen nedokážu uchopit, jak přesně. Dále existuje výrazný rozdíl mezi zázemím, atmosférou a vztahy oddílu a střediska – kde u nás jsou jen dva oddíly ve středisku, takže celé funguje v podstatě jako větší oddíl, v Blaníku je situace patrně trošku jiná. Z toho vyplývá pro atmosféru například to, že na tábor Utahů nejezdí mnoho návštěv a oddíl je zvyklý na to, že funguje v odříznutí od okolního světa. Což určitě není na škodu, jen je to výrazný oproti tomu, na co jsem zvyklý od nás.

Další rozdíl byl zaznamenatelný v počtu vedoucích. Kde my máme pět vedoucích (a některé návštěvy) na dvacet dětí, Utahové mají osm vedoucích na čtrnáct svěřenců. Má to jistě své kladné stránky – například velké záložní zdroje pro nenadálé situace – ale na druhou stranu to může negativně ovlivnit pozornost věnovanou dětem. Na táboře jsem ale nebyl přítomen dost dlouho na to, abych mohl tuto hypotézu potvrdit nebo vyvrátit. Překvapilo mě, jak dobře se jim spolu vychází. Přestože jsem přijel přibližně v polovině tábora, nezpozoroval jsem žádné střety mezi vedoucími, což považuji za obdivuhodné.

Vztahy mezi dětmi u Utahů fungují jako kdekoli jinde – i zde se vyskytují hvězdy, outsideři, trdla a šikulové, ovšem společně tvoří dobrou partu a jsou na sebe většinou (tedy během mojí návštěvy stále) hodní. Nejhorší vztah mají děti k večernímu koupání, jejich vedení intenzivně pracuje na nápravě. Utahové mají jeden originální trest, který patrně vznikl před dávnou dobou a nikomu se nechtělo jej z oddílu odstranit. Za výraznější prohřešky získá trestanec povinnost hodit si kostkami, a dle výsledku pak dostane odpovídající trest. Přesné fungování tohoto institutu jsem nezjišťoval, pokud někdo hledá inspiraci, nechť laskavě využije jiný zdroj. Krom kostek mají vedoucí ve zvyku rozdávat pochvaly a domluvy během večerní svíčky, zdá se, že tento kanál využívají mnohem častěji a lépe než zmíněné kostky. Družinový systém Utahové zatím nepoužívají v žádné objektivně vnímatelné formě. Jejich celotáborová hra nebyla rozdělená na pevné družiny a pro jiné účely patrně není (ještě) nutné mít družinový systém. Kytovec na táboře plnil funkci zdravotníka. Zároveň je zástupcem vedoucího oddílu. Na táboře dětem tahá klíšťata a stará se, aby se děti a vedoucí chodili často koupat. Já na táboře nejsem jako zdravotník, ale vedoucí (oddílu a de facto tábora). Starám se o to, aby mezi vedoucími fungovala komunikace, vedu program a řeším nenadálé situace (čili to samé co kdokoli jiný v podobné pozici).

Můj program[editovat | editovat zdroj]

Pro tradiční absenci oddílových plánů (Kytovec u mě musel řešit stejný problém) jsem neměl příliš jasné zadání pro cíle svého programu. Dalo by se říct, že jsem se snažil rozvíjet schopnost pochopit komplikovaný systém během krátkého času, taktické a strategické myšlení, ovšem pro skutečně fungující program rozvíjející tyto schopnosti bych jeho přípravě musel věnovat podstatně více času. Program spočíval v propojování měst na mapě, převozu surovin mezi nimi a nákupem dopravních prostředků usnadňujících tento převoz. Aby se dopravní prostředek mohl hýbat, bylo nutné v týmu provést nějaké množství cviků – čím delší měla cesta být, tím více se mělo cvičit a tím více peněz tým získal. Vítězem se nakonec stala skupina, která získala nejvíce peněz. Nákup nových dopravních prostředků probíhal pomocí dražby, nejednou se stalo, že se skupinka zruinovala jen kvůli výhodnějšímu dopravnímu prostředku. Dětem se program líbil. Těžko říct, jestli proto, že byl dobrý, nebo proto, že jej předváděla návštěva, nebo proto, že na konci vítězná skupinka dostala čokoládu. Řekl bych, že jsem zaujal velkou většinu dětí (tak 90%) zejména proto, že byl na rozdíl od většiny ostatních jejich programů zaměřený na logiku a přemýšlení. Nervózní jsem byl jen do začátku programu. Jakmile mi došlo, že vlčata jsou všude stejná, nervozita opadla a já se cítil jako doma. Po konci programu jsem si až uvědomil, že ze mě opadla většina napětí a mohl jsem se plně soustředit na pozorování jiného oddílu v akci. S realizací jsem spokojen – očekával jsem katastrofu, místo toho program proběhl velmi příznivě.

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Můj pobyt trval necelý den, přijel jsem po odpoledním klidu a odjížděl jsem někdy dopoledne. Během mojí návštěvy proběhly dva nástupy, můj program, etapa celotáborové hry, svíčka a samozřejmě večeře a snídaně.

Celotáborová hra[editovat | editovat zdroj]

Z celého pobytu mě zaujala asi nejvíc (a taky na ní mám nejlepší vzpomínky). Víte, jak vypadá tradiční celotáborová hra? Scénky, pak nějaká víceméně tradiční nebo originální hra zaonačená do symbolického rámce a pak nějaké body do bodování družin? Tak přesně tohle Utahové letos neměli. Celá hra probíhala jako takové „divadlo“ – vlčata měla iluzi volnosti, byla rozdělená na frakce jisté anglické kolonie v severní Americe (indiány, piráty a gardu) a postupně se odehrával příběh této kolonie. Vedoucí, jelikož jich bylo dost, zvládli ztvárnit cizí postavy a ovlivňovat tak vývoj „volné vůle“ vlčat. Prý během zpětné vazby vlčata tvrdila, jak se jim líbí, že můžou dělat cokoli, když to celé bylo totálně zmanipulované. Během mé návštěvy, světe div se, navštívil kolonii král Vilém III. Oranžský (tedy já), na jeho počest byl uspořádán turnaj, poprava zrádce plánujícího spiknutí, který při soudu vyžvanil plány celé svojí frakce a nakonec otrávení krále již zmíněnými spiklenci. Smrtelnou scénu jsem si velmi užil, čerpaje inspiraci z jistého seriálu. Rozdíly oproti naší CTH jsou obří, zmínil bych ale užitečný trik: než v tichosti připravovat etapu někde potají v týpku, je snadnější nahnat děti do týpka a tvrdit, že „hra se načítá“.

Svíčka[editovat | editovat zdroj]

Dalším vysoce inspirativním programem byla Utaží svíčka. Pravděpodobně se nejedná o nic unikátního a nejspíš ji používá i spousta dalších oddílů, pro mě to ovšem byla novinka, kterou jsem pohotově a s velkým úspěchem vykradl pro tábor svého oddílu. Spočívá to v tom, že se zapálí svíčka, která se pošle kolem dokola kruhem a každý má při ní příležitost zhodnotit den, říct, co se mu líbilo a co ne, a případně ještě něco dalšího dodat. Vlčata (a u nás i světlušky) tuto chvíli obvykle chápou jako velmi vážnou, což je ideální pro vedoucí, kteří chtějí někoho zkritizovat, nebo naopak rozdat pár dobře mířených pochval.

Kytovec u Lvíčat[editovat | editovat zdroj]

Podobně jako já, Kytovec nedostal pro absenci oddílového cíle přesné zadání. Stanovil si tedy cíle vlastní a ty nejspíš splnil (pro detaily viz Kytovcovu výměnu). Já jsem si z jeho programu odnesl zejména hlášky jako "proč nemůžeme mít programy jako od Kyklopa," což podle mě velmi dobře vystihuje, jaký měl jeho fear factor úžasný úspěch. Já jsem si jeho návštěvu užil a byl jsem rád, že dokázal děti pohlídat a zabavit ve chvíli, kdy jsem já musel řešit jisté krizové situace.

Závěr[editovat | editovat zdroj]

Výměnu oddílů chápu jako velmi přínosný a inspirativní počin, bez ní by se mi určitě náš tábor nepovedl tak dobře, jak se nakon dopadl(a obří zásluhu na tom má právě svíčka). Utahové jsou skvělá parta lidí, která sice funguje dost odlišně od nás, ale nakonec vlastně stejně. Věřím, že Kytovec si návštěvu u nás užil podobně, jako já u něj, a přeju Utahům hodně úspěchů do budoucna.