Gemini 2016/Pozorování/Slíva

Jak už o mně víte, vedu skauty - kluky od 11 do 13 let, což je podle mě úplně ten nejhorší věk a samozřejmě to vždycky přinášelo velký otazník jak kluky účinně trestat, či odměňovat. Zvlášť v dnešní době bych řekl, že mají děti už vyvinutý "protilátky" na trestání a tak jsem se vždy snažil spíše motivovat a odměňovat. Leč nevyhnul jsem se, samozřejmě, otázce trestání. Nerad se k tomu přiznávám takhle veřejně, ale v mé družině fungovalo nějakou dobu (zavedl to tedy vůdce, který kluky vedl), že si za sprosté slovo dali facku. Vždy sami. Po tom, co jsem převzal družinu, jsem to nechával být, použil jsem toto, co už zavedl někdo jiný, ale dosti brzy jsem zjistil, že je to vlastně neúčinné. Kluci si dávali facky s radostí, ještě se bavili, kdo si dá větší a stala se z toho spíš taková legrácka, než účinný trest. Proto jsem si dlouhou dobu láma hlavu, co s tím. Člověka by to nenapadlo, ale impuls přišel od mé mamky, která učí ve školce. Též říkala, že děti jsou proti trestání dnes hrozně imunní, ničeho se už nebojí, ale přesto se jí povedlo vymyslet trest, který s velkým úspěchem užívá dodnes. Děti za provinění dělají dřepy. Říkal jsem si, že to musím zkusit taky, že sice se moji kluci ničeho už moc nebojí a facky jsou pro ně sranda, ale lenost - to je ta trefa do černého. A opravdu, po tom, co jsem tento systém zavedl, sprostá mluva a další jiné problémy zmizely jakoby mávnutím kouzelnou hůlkou. Kluci dělají 30 dřepů, prospívají tím svému organismu a hodně rychle si uvědomili, že je lepší chovat se dle mne (popřípadě společně) určených pravidel, než se "takhle namáhat". Abych ale nemluvil jen o trestech. Odměňování řeším většinou vyzdvihováním před ostatními (na to kluci hodně dají, to se vždy dmou pýchou), či případně prací s odznaky za odborky, nebo v podobě jiných předmětů, záleží dle situace. Také jsem zavedl poměrně nedávno, že ten člověk, který se chová na schůzce nejlépe, může schůzku ukončovat. Což je poměrně výsadní právo a oni jsou si toho vědomi. Jelikož je kluk, kterého budu níže popisovat též v mé družině, používám dřepování samozřejmě i u něj. Situace vypadá tak, že se nejdříve hádá, že nic neřekl, že to je v pohodě, že to přece není v našich pravidlech a snaží se najít všemožné skulinky, nakonec ale vždy usoudí, že mé rozhodnutí nezmění a s uraženým výrazem to oddřepuje. Někdy i bez toho uraženého výrazu - to když je naprosto jasné, že se provinil. Osobně se cítím při dohlížení nad výkonem tohoto "trestu" bezproblémově, vím, že je to poměrně neutrální záležitost, která ale mnoho řeší - velmi elegantně. Děti při tom nejsou nijak extra ponižovány, všichni vědí, že tady ta hrozba je a respektují to. Když dítě docvičí, zapojí se do programu a jede se dál. Někdo by mohl namítnout, že tento trest nemá přesah do budoucnosti - viz výše, děti opravdu NECHTĚJÍ cvičit. :-)

KOMENTÁŘ - tresty a odměny

Slívo, díky jak ses vrhl na domácí úkol! Dobře jsi to začal, avšak úkol není splněn - je třeba popsat konkrétní situaci, která se stala, jak jsi ji přesně vyřešil, jak jsi se u toho cítil a co se dělo se vztahem mezi Tebou a členem, viz zadání. Pokud bys potřeboval pomoci, neváhej se na mě obrátit.

Úkol zatím nemáš hotový, je potřeba popsat konkrétní situaci, viz řádek výše. Souhlasíš s tím? Je to takto v pořádku? Jupí! Úkol je již skoro splněn, to je dobrý, ne? :)

Pod čarou: Napadá mi jen, myslíš že nějak ovlivňuje Tvůj vztah k členům Tvá teze, že skautský věk je nejhorší? Pak jsi napsal, že díky dřepům jsou členové ve Tvé přítomnosti motivováni chovat se slušně. Jak je to však, když nejsou s Tebou nebo v oddíle? Přenášení si daná pravidla do celého života? Přijímají je za vlastní?

--Zet (diskuse) 3. 7. 2016, 22:49 (CEST)

Pro mé pozorování jsem si vybral Řehoře Koldína.

Tenhle kluk skautuje již od miminka. Doslova. Je to totiž syn mého bývalého vůdce a ten ho, spolu se svoji manželkou, tahal na tábory, už když mu byl 1 rok. Pamatuji si, že dokonce jako škvrně chodil s námi, vlčaty, také na schůzky. Dopad to na něj mělo v tom, že velmi hluboce zapustil své skautské kořeny. Dnes je z něj 12 letý kluk, který je oporou družiny, takový základní stavební kámen, bez kterého si tu družinu už nedokážu představit. Co se týče fyzického vzhledu, je to především atletický typ, má modré oči, blond vlasy. Chodí čistě oblékaný, ale nedbá zatím na nějaký styl, na schůzky i výpravy chodí správně v maskáčích. Má však občas trochu problémy s hygienou. Po táboře mi jeho maminka (pozn. redakce - manželka mého bývalého vůdce, náš oddíl v 90. letech založila, můj vůdce se sem přiženil) psala, že neměla po táboře co prát. Jen to s ní prý seklo, když se svlékl - měl na sobě dvě trička, plavky, dvoje kraťasy a džíny. Vysvětlil to tak, že pro příležitostné koupání plavky raději nesundával ani na noc. Protože ke kroji nesměl mít maskáčové kraťasy, tak na ně dal normální no a na odjezd měl mít holt krojové tričko a čisté kalhoty, tak to taky navrstvil. Miluje vše, co se pohybu týče, pohyb mu problém nedělá, baví ho hodně sportovní aktivity, jakékoliv běhačky apod. Od svého táty se však naučil i mnoho o přírodě, zná věci, které neznám i já a tak se od něj v tomhle ohledu vždy rád něco přiučím. Ohromuje znalostí květin především. Však jak je známo, člověk nemůže mít dáno všude stejně a tomuhle popisu přichází na úkor hry logického, přemýšlecího typu. On jednoduše nedokáže vydržet v klidu přemýšlet. To už musí být hodně namotivován, aby se do něčeho takového pustil, a proto jsem po krátké době zjistil, že je nejlepší tento typ hry propojovat právě i pohybovými prvky, které ho vždy na chvíli odtrhnou od dlouhého hloubání nad hádankou.

Řehoře jsem si vybral především pro jeho psychickou stránku, která mě velmi zajímá. Řehoř má klasický problém - chce být ve všem nejlepší. Ale opravdu je tím šeredně posedlý. Tato vlastnost se u něj vyvinula, dle mého názoru, z jeho vztahu s otcem, který ho vždy vychovával tak trochu militantním způsobem a Řehoř musel o jeho pozornost vždy hodně bojovat. A tak bojuje o pozornost každého dospělého. Co si však neuvědomuje je fakt, že to jeho vrstevníky hodně štve. Řehoř je v družině přijímaný hlavně pro to, že je to "stará páka". To všichni vědí a za to si ho váží. Ale stále víc se objevuje, že i mladší členi, kteří přijdou do mé družiny (tak 11 let), veřejně Řehoře kárají za to, jak se dětsky chová. On se totiž snaží zaujmout ne znalostmi (to právě v mnohem menší míře), ale naopak tím, že řve, stále dělá narážky sexuálního rázu, mluví sprostě apod. Myslí si, že tím ostatní ohromí, ale jelikož jsem v družině nastavil, že se člen uznává za něco jiného, než jsou sexuální vtipy. Řehořův zvyk je však velmi silný a jen pomalu se mi daří tento nešvar rozbíjet. Ale daří se, to ano. Jinak je na tom ve škole však dobře, prospívá s velmi dobrým vysvědčením, momentálně je i držitelem odborky Školní prospěch.

Po nějaké době se ke mně dostaly informace, které mě velmi překvapily. Řehoř je prý ve škole vystrčen na okraj, baví se jen s ostatními outsidery a je považován za "toho divného". Dnes už vím, proč tomu tak je, ale tenkrát jsem nechápal. Vždyť Řehoř je ten šikovný kluk, který na sebe dokáže strhnout pozornost ostatních a i kdyby ho ostatní nějak nemilovali, tak určitě je přijímaný jako normální součást kolektivu. Ne, Řehoř je opravdu vystrčen na kraj a stále se propadá, jelikož nedokáže pochopit, proč ho ostatní nechtějí přijímat jako svého kamaráda. Stále se je snaží zaujmout tím stejným pokleslým humorem, který dokážou děti, které jsou vychovány normálně, už v tomto věku odsoudit. Pak jsem se dozvěděl, že Řehoř má (nevím jak moc, je těžké se na toto ptát) psychické problémy. Že se mu stává, že propuká v určité deprese, kdy musí od všech odejít, jít na nějaké své místo a tam v klidu brečet, dokud to z něj neodejde. Tohle jsem se dozvěděl na táboře, kde to tak i fungovalo, že když potřeboval, sebral se a odešel na místo, předem dohodnuté, kde mohl být sám a nikdo ho tam nerušil. Ani já. On totiž nenávidí, když ho ostatní vidí v nějaké nepříjemné situaci. Pláč by se dal pochopit, ale Řehoř je v tomhle ohledu tak zdeformovaný, že dokonce, když jsem byl na táboře jako zdravotník a dával jsem mu jeho lék (už si přesně nepamatuji, myslím, že to bylo na astma), on musel odejít někam, kde ho ostatní "pacienti" neviděli a tam si dýchl svojí dávku. Toto vše jsem respektoval, přesto jsem mu několikrát říkal, že kdyby cokoliv potřeboval, může za mnou dojít a popovídáme si o tom. Hodně své problémy v sobě dusí. Proto se snažím rozvíjet neustále kruh důvěry - bohužel neúspěšně. Momentálně trpí také tím, že se mu rozvedli rodiče. Vychovává ho maminka, ještě spolu s jeho sestrou, která je také členkou našeho oddílu. Jeho otec momentálně žije v 30 km vzdáleném městě a do Neratovic dojíždí za prací, kdy po skončení chodí za dětmi. Řehoř se vzdaluje svému tátovi a nechce s ním chodit ani na tyto jejich společné, krátké schůzky.

Konkrétní situace: Je zde zbytečné vypisovat situaci, kdy řekne sprosté slovo a já mu za to dám udělat 30 dřepů. Vždycky mě mrzí, že ho vůbec trestat musím. Ale kromě dřepování řeším problémy i domluvou a k tomu mě napadá teď jedna vhodná situace, kterou ti zde popíši. Při odjezdu z tábora za mnou přiběhla Řehořova mamka, že jí prý šlehnul klackem (ve skutečnosti to byl náš družinový symbol - TOJEHŮLTEBABKYJAKBUDEBEZNÍCHODIT, dále jako Babka). Máme v družině takovou tradici, že kdo se chová k naší Babce neuctivě, tzn. i ji nepojmenovává jejím plným názvem, dostane lehce šlehnuto, aby si to uvědomil - ale spíš jen tak ze srandy. No a Řehoř to udělal i mámě, když mu řekla "ať ten klacek hodí taky do dodávky". Běžel jsem za Řehořem a ptám se ho, co že to udělal. On mi se slzami v očích říkal, že "pravidla se mají dodržovat". V tu chvíli jsem se cítil hrozně. Ale "trestal" jsem ho domluvou, protože dřepování by bylo v tomto případě naprosto neadekvátní. Při tom jsem se cítil hrozně zvláštně, jako kdybych něco pokazil, jako kdybych ho donutil žít jako otroka pravidel. Hodně jsem si to vztáhl na sebe. Domluvil jsem mu tak, aby posuzoval situace vždy objektivně, ne jenom tupě dle pravidel. V tu chvíli jsem ale cítil, že si z mých slov opravdu něco bere, něco co může použít i v mnoha jiných situacích. Byli jsme si v tu chvíli hodně blízko. Mojí domluvu pochopil a já jsem mu řekl ať se nad tím zamyslí, že si na tohle téma můžeme ještě někdy popovídat. Zakýval hlavou a pak už odběhl k autobusu.