Gemini 2014/Výměna/Zuzka
Výměna na táboře V půlce léta jsem navštívila tábor, respektive tábory Říčanských oddílů v Brdské divočině. Mně konkrétně zajímal tábor děvčat, kde se ukrývalo 27 světlušek, ale než jsem k němu došla přes hustě osídlenou louku, nemohla jsem si nevšimnout skautského a vlčáckého tábora. Zdá se tedy, že celé středisko jezdí na společnou velkou louku, ale tábory mají kluci holky odděleně. Zajímavé je, že náměstíčko se stožárem a vlajkami nebylo vně táborů, ale bylo jedno společné na půli cesty od obou táborů, kde se každý večer koná společný střediskový nástup. Mně osobně se vnitřní architektura staveb zdála dost neuspořádaná a neútulná, stany měli kombinované s teepkami, které stály spíše nahodile, než uspořádaně.
Statečné světlušky jezdí na tábor na 14 dní, stejně jako skautky, se kterými mají tábor dohromady. Já jsem přijela tři dny před koncem, takže děti byly již v použitém a špinavém stavu a vedení se zdálo taky dost unavené. Přesto byly světlušky dost živé a neúnavné.
Zdálo se, že jsem přijela v dost nevhodnou chvíli, kdy na louce a mezi tábory vládl zmatek, protože skautky a skauti měli společný program v holčičí polovině louky a světlušky s vlčaty obědvali v klučičí části z čehož jsem byla dost zmatená. Světlušky mě omrkávaly, ale spíše se bály promluvit, ctila jsem se jako cizí těleso. Do party mě přibrali spíše starší členové z vedení, s kterými jsem strávila příjemný oběd. K mému podivení se zde vyskytovalo i dost lidí ne – skautů, například paní kuchařka byla z říčanské školní jídelny. Trochu mě zarazilo, že děti měly své oddělené stoly od vedoucích, a vedoucí se separovali u svých stolů, což mi přijde škoda, ale zase chápu, že si od sebe chtějí odpočinout. My jsem na táboře zvyklí a naopak si na to dáváme pozor, abychom se neseparovali a povídali si s dětmi i během neorganizovaných chvil. Jinak ale nad očekávání měli světluščí vedoucí – což byly podle mě 3 holky na 27 světlušek – docela respekt. Za tu dobu, co jsem tam pobyla, mě překvapilo, že světlušky si z vedoucích nedělají živé prolézačky a neosedlávají je, což je u nás dost běžné, že se z vedoucích stanou velké světlušky. Možná byly klidné před návštěvou, nebo mají jinak nastavená pravidla.
Měl následovat polední klid a poté hned můj program což bylo hloupé, protože jsem na táboře zatím moc nepobyla a nechtěla jsem, aby se mě na programu bály. Inu, jala jsem se iniciativy, a jelikož jsem nevěděla, kam se všichni rozprchli, vedoucí měli nějakou poradu, kde jsem nebyla vítaná, musela jsem se vydat na vlastní pěst. Vydala jsem se na místo, kde se koncentruje po obědě nejvíce lidí – látra, kde jsem odchytla skupinku asi osmi světlušek a začala nenápadně vyzvídat, co hrají za etapovku, jak se jim tu líbí, jestli se těší domů.. Byl to chytrý tah, protože se skupinka postupně nabalovala, až jsme celý polední klid strávili spolu v lese s většinou světlušek, kde jsme si povídali. Využila jsem známou taktiku, že se dva lidi spřátelí pomocí společného nepřítele, což jsem se dozvěděla, že jsou vlčata, tak jsme začali plánovat, co jim všechno vyvedeme. Najednou během 10 minut se nebály, byly hravé, upovídané a dost skotačivé. Dost jsem se divila, když jsem zjistila, že některým světluškám je 11 let a některým 8let. Dozvěděla jsem se, že ty starší jsou jejich rádci a přes rok připravují program pro ty nejmenší, ale na táboře hrají etapovku všichni dohromady, což může být dost obtížné připravit atraktivní program pro obě věkové kategorie. Možná by stálo za to se zamyslet, jestli neoddělit některé programy pro starší, aby mohli stále překonávat nějaké výzvy a bavilo je to. Po mém programu starší zrovna připravovaly družinovku na táboře a ptaly se mě na rady a tipy na nový program tak jsem jim poradila nějaké klasiky z našeho oddílu.
Role mého spoluCastora je být dobrou a vždy připravenou světluščí vedoucí, což Barbie plnila asi dost svědomitě, protože hned po obědě až do konce mého programu spala i s ostatníma vedoucíma. Její jediný kontakt se světluškami jsem mohla pozorovat při přesunu na oběd, kdy stačilo jen zařvat a všechny světlušky hned věděly a poslechly rychle. Barbie tedy nemůže moc posoudit mojí roli na návštěvě, ale mě přijde fajn, že jsem fungovala jako pomoc vedení, které se revitalizovalo a ani světlušky mojí roli vedoucího neměly problém. S přípravou programu jsem měla trochu potíž, protože já vedu skautky – ramgers a se světluškama mám jen nezávazné zkušenosti. Původně jsem měla mít jen 8 světlušek na program, ale záhy se z toho stal program pro celý roj 27 světlušek, čehož jsem se bála.Můj program tedy začal po poledním klidu. Problém mi trochu dělalo svolávání, protože jsem neměla po ruce seznam všech světlušek a jména jsem si pamatovala z části a po ruce nebyla ani Barbie (spoluCastor). Požádala jsem teda nejstarší světlušku, aby mi pomohla se svoláváním a jmenovala jsem ji svým pomocníkem. Očividně měla respekt a všech 27 světlušek se sešlo. Protože jsem věděla, že před obědem byla fyzicky náročná aktivita, zvolila jsem klidnější a tvořivější program – tzvn. Land art. Cílem bylo probudit v dětech představivost a fantazírování, procvičit rétorickou dovednost a mít přímí kontakt s přírodou, když je všude kolem. Úkolem bylo si ve skupinkách otevřít své vlastní cukrárny a z přírodnin vyrobit zákusky, dorty, poháry a drinky pro hosty a připravit si řeč na slavnostní otevírání podniku s představením sortimentu. Zdá se že téma cukrovinek a sladkostí je nadchlo, a navíc jsem se před programem dozvěděla, že jsem dost manuálně zručné. Krizový bod nastal v momentě, kdy jsem řekla, ať se samy rozdělí po 4 do skupinek a testovala tak jejich vnitřní vztahy a samostatnost. Tradičně se nikdo nejal hlavní organizace, a světlušky se rozdělily podle kamarádek. Ani se nehádaly, ale jedna světluška – Hříbě, která špatně doslýchá a má naslouchátko zůstala sama. Nikomu to nevadilo, tak jsem se ptala skupinek, kdo si vezme hříbě do počtu a k mému překvapení jí nikdo striktně nechtěl. To byl problém, ale když jsem jedné starší světlušce vysvětlila, že Hříbě si chce taky hrát a má na to stejný nárok jako ona, pochopila a s úšklebkem se ji ujala. Tento problém asi ve vedení vědí, ale bylo by potřeba s oblíbeností a zapojením Hříběte něco dělat. Všechny děti se okamžitě pustily do práce, já jsem obcházela skupinky a zjišťovala stav, jestli se nehádají, jak si rozdělily práci. Ve většině skupinek vládlo horlivé nadšení do dortíků, překřikování a jen v jedné jsem zaznamenala dělbu práce a organizaci. Zdálo se, že fantazie mají dost. Příprava trvala asi 30 minut. Poté jsme se společně vydaly na průzkum jednotlivých podniků. Vcelku se uměly vyjadřovat, prezentaci nechaly většinou na starším, ostatní dost s nadšením poslouchaly a vypadaly nešťastně, že zákusky nemají. Na konci jsem všem poděkovala, oni mě a na rozloučenou jsem jim nechala náš oddílový časopis, aby si mohly i ony něco přečíst nebo se dozvědět o nás. Jak už jsem zmínila svá doporučení, zkusit se zamyslet nad vnitřní stavbou tábora, z vlastní zkušenosti doporučuji stavět do kruhu. Vznikne tak jasně ohraničený prostor, uprostřed náměstíčko se stožárem a podle mě to přispěje k lepší táborové atmosféře, člověk cítí větší bezpečí a sounáležitost s ostatními. Nevím jak to chodí běžně, ale zkusila bych více promísit vedoucí s dětma (co se týče světlušek), např. sednout si s nimi k obědu, zajít o poledňáku na návštěvu atd.. Zvláště u světluščího věku je podle mě důležité neztrácet s dítětem kontakt, a věnovat se mu co nejvíce, aby se vedoucí naladil na podobnou vlnu a lépe dítěti rozuměl.