Dramatická výchova v oddílech

Z Gewiki

Alena Skuhrovcová – Brepta

4. oddíl Mikan, stř. Freetown 412.10

E-mail: breptaa@centrum.cz

Adresa: 5. května 36, 360 20 Karlovy Vary

Adresa střediska: Borová 10, 360 17 Karlovy Vary

Obsah 1 0 Úvodem 1.1 0. 1 Členění práce 1.2 0. 2 Pár pojmů: 2 1. Dramatická výchova 2.1 1. 1 Dramatická výchova 2.2 1. 2 Principy DV 2.3 1. 3 Přínos 2.4 1. 4 Obecné využití DV 3 2. Metodika 3.1 2. 1 Cíl 3.2 2. 2 Metody 4 3. Oddíl 4.1 3. 1 Propojení DV a Skautingu 4.2 3. 2 DV v programu oddílu 4.3 3. 3 „Nenadané” děti 5 4. Tvorba představení 5.1 4. 1 Co hrát?. aneb výběr textu či tématu. 5.2 4. 2 Kde, s kým a s čím?. aneb prostor, herci, kulisy a rekvizity. 5.3 4. 3 Jak přepracovat předlohu 5.4 4. 4 Jak pracovat při zkouškách s herci? 5.5 4. 5 Hudba 5.6 4. 6 Premiéra 5.7 4. 7 Chyby – metodické a řemeslné 6 5. Závěr 7 6. Použitá literatura

[editovat] 0 Úvodem

Tématem mé práce k VZ je dramatická výchova (dále DV). Rozhodla jsem se právě proto psát o dramatické výchově v oddílech, protože je mi blízká a myslím, že není v oddílech příliš využívána. Je to škoda, protože tato činnost je velmi všestranná, pro děti často neobvyklá a zajímavá. Pracuji v oddíle se skautkami, proto jsou zde použité hry pro věk 12-16 let, ale jinak není práce zaměřena na určitou věkovou kategorii.

Cílem mé práce je upozornit skautské vůdce na možnosti DV, jíž mohou ve svých oddílech pomoci k rozvoji dítěte. Ale zároveň také poukázat na některé základní chyby, jichž se můžeme dopustit. Viděla jsem totiž několik (nejen) skautských představení, která by mohla být velmi dobrá a zajímavá, kdyby se tam právě ony základní chyby a omyly nenacházely. Mrzelo mě to právě kvůli nim, a tak doufám že se mi tímto podaří alespoň několika vám vůdcům předat tu trochu, co o divadlu a DV vím, tak abyste ji mohli v oddílech použít..

Divadlo je mi blízké, 3. rokem aktivně hraji v souboru studia Divadla Dagmar, zároveň 8. rokem navštěvuji dramatický obor na ZUŠ.

Před asi třemi měsíci k nám přišla paní režisérka, říkala že budeme dělat společně s menším dramaťáčkem nový projekt- Indiány- podle knížky Škola Malého stromu F. Cartera. Nevím proč, ale v divadle, když se něco rozjíždí, se říká projekt, a ne představení nebo divadlo. Možná proto, že nikdy není jisté, jak to nakonec dopadne. Když jsem přišla na první zkoušku bylo tam kolem mnoho 12-13 letých dětí. Čekala jsem, kdy nám režisérka rozdá nějaký text, abychom si přečetli hru. Namísto toho však zkouška připomínala skautskou schůzku. Rozdělili jsme se na 3 indiánské kmeny a sestavovali jakési věty ze slov schovaných po prostoru, pak jsme měli vybírat 5 věcí, které bychom vzali z domova na dlouhou cestu atp. Vše to bylo proto, abychom pak představení, které budeme dělat, pochopili a aby nám bylo blízké.

Pochopila jsem, že divadlo, stejně jako skauting je jedna veliká hra. Skauting prostřednictvím hry vychovává mladé lidi, divadlo hrou zprostředkovává divákovi zrcadlo dnešní doby a herci možnost vyjádření, a možnost hledání. A pomocí hry také herci často umožní vcítit se do role. Obojí, divadlo i skauting, potřebuje k životu být plné fantazie, svobody, pravdivosti a hlavně života. Různorodého a zajímavého. Právě proto, že divadlo se skautingem má tolik podobné prvky, můžeme jej velmi dobře využít pro práci s dětmi i dospívajícími jako jeden z prostředků výchovy. Tím vším se v následujících řádkách budu zabývat a doufám, že se mi podaří srozumitelně vám přiblížit svět divadla a dramatiky a pomoci je včlenit do skautské výchovy.

[editovat] 0. 1 Členění práce

• V 1. kapitole se seznámíme s DV, vysvětlíme její přínos pro děti, základní principy na kterých staví. Tedy abychom věděli, co DV je a co v dětech rozvíjí, jaký je její účel.
• 2. kapitola se věnuje metodám DV – jak vlastně máme s dětmi v rámci DV pracovat? Uvádím zde i konkrétní příklady her a dramatických aktivit.
• 3. část vám vůdcům bude snad o něco bližší, má totiž vyprávět o DV ve skautském oddíle. Tedy o propojení skautingu a divadla, jak zařadidt DV do programu a také o těch „méně nadaných” dětech.
• Poslední 4. část se zabývá tvorbou divadelního představení, výstupu. V oddílech se často vytváří představení k určité příležitosti. Co tedy hrát a jakým způsobem? Jak vybrat a zpracovat námět? Jaké použijeme rekvizity a kostýmy? A konečně čeho bychom se měli vyvarovat a jakých chyb se často dopouštíme.

Odstavce psané kurzívou označují příklady, které by nám měly pomoct pochopit slova která předcházela (popř. budou následovat).

[editovat] 0. 2 Pár pojmů:

Divadlo je proměna lidí a věcí, která zobrazuje skutečnost. Vytváří fikce a prezentuje je jako realitu. V mnohém se shoduje s dramatickou výchovou, je velmi úzce spjato s hrou a principy DV, ale v mnohých se s ní zase rozchází. Co je totiž pro divadlo cílem-„ představení”, předání jeho základních myšlenek, je pro DV prostředkem k výchově a rozvoji.

Dramatická práce pomáhá režisérovi a hercům nalézt správný dramatický tvar, charakter postav. prostě tzv. klíč k představení. Jsou to různé hry, improvizace apod. My můžeme použít dramatickou práci i jen jako prostředek k výchově. Pouze jako dílčí část programu s předem určeným záměrem. Můžeme si zkoušet hrát nějaké situace, učit se pantomimě, debatovat. Není nutné tvořit představení.

Herec může být kdokoli. Dítě či dospělý, který se vžívá do určité postavy a ztvárňuje ji nějakým dramatickým jednáním.

Řemeslná práce znamená jakoukoliv činnost, která se zabývá rozvojem nebo prací se základními hereckými schopnostmi a prvky divadelní práce- řeč, jevištní pohyb, rytmika, práce s textem.

Dramatická hra je založená na mezilidském kontaktu a komunikaci. Má určitý námět, danou situaci, která určuje chování postav. Je to hra při které si zdáme například místo- nemocnice,zastávka, popřípadě jednotlivé postavy, nebo ústřední motiv a herci se pokoušejí tuto situaci ztvárnit. DV využívá ještě mnoho jiných typů her, všechny se ale nějak dotýkají DV.

[editovat] 1. Dramatická výchova

[editovat] 1. 1 Dramatická výchova

Když se řeknou tato slova, mnozí z vás si nejspíš představí nějaké divadlo, představení. To vás ale, doufám, vyvedu z omylu.

Zkusme teď na chvíli zavřít všechny herce, masky a divadlo v naší fantazii kamsi do komory a vejděme do prázdného prostoru. Nechme jím přicházet další lidi, neznámé, přátele, děti. A dívejme se. Někteří budou někam spěchat, jiní si povídat, možná sem tam proběhne nějaká hádka, zahlédneme radost v očích nebo naopak bezedný smutek. Pak zkusme přidat do své představy nějaký rozruch- třeba úraz, nebo autonehodu, nebo nechme projít slavnou osobnost. A znovu sledujme, dívejme se a přemýšlejme. Proč si ten chlapec vůbec ničeho nevšimnul? Nebo proč ta paní tolik křičí, když se nestalo přeci nic tak strašného.

Dramatická výchova vychází z lidí, pocitů a všeho kolem nás. My si vytváříme nějaké fiktivní situace, často podobné realitě, pouze s tím rozdílem, že z reality lze jen těžko vystoupit. Můžeme zde být kýmkoli a čímkoli, co si jen dokážeme představit. Můžeme cítit bolest, strach, lásku. A pak můžeme také zkusit být sami sebou. Není to hraní divadla, je to prožívání pocitů a situací. Díky této fiktivní hře získáváme zkušenosti, kterými se vlastně učíme. Poznáváme vztahy mezi lidmi, různé situace, které bychom často v realitě jen těžko prožili. V celé té fiktivnosti je ale také realita: herecká realita. Poznáváme nejen postavy ale i herce, kteří je ztvárňují. A samozřejmě dramatickou hrou rozvíjíme hercovy řemeslné schopnosti a fantazii.

Dramatická výchova bývá také často nazývána tvořivá dramatika nebo výchovná dramatika.

Jejím hlavním úkolem je tedy výchova a učení.

Tak, teď už snad můžeme zase herce a divadlo pustit ven z komory, protože sem samozřejmě patří.

[editovat] 1. 2 Principy DV

Vlastní dramatická práce může být velmi různorodá. Lze jen těžko vyjmenovat všechny prvky na nichž zakládá. Proto jen ty základní podle E. Machkové: 2 druhy- 1. mají společné s dalšími předměty a obory vzdělávání (proto se nedivme, že se v mnohém shodují s nějakým jiným oborem), 2.jsou specifické právě pro DV. Většinou spolu úzce souvisejí.

• Zkušenost – Vše s čím jedinec až dosud přišel do styku, co měl možnost poznat. (vztahy,činnosti,aktivity, vědomosti) – podle ní si pak utváří osobní postoje. V DV se setkáme hlavně se zkušeností přímou- osobním poznatkem- poznávání charakterů a vztahů lidí. A pak také se zkušeností z určitých situací.
• Prožitek – Je projev individuálního vnitřního života, je subjektivní. V životě prožíváme různé situace a s nimi souvisejí také emoce, které v nás vyvolají. Právě prožitkem situace si ji lépe zapamatujeme, díky pocitu, ktrerý v nás vyvolala. Při vstupu do nějaké role se snažíme danou postavu poznat zevnitř. Postavu prožíváme, pokoušíme se cítit její pocity a její situaci. Také nám jej zprostředkuje nějaká hra (nejen z oblasti DV). Díky prožitku může v nás samých dojít k proměně osobnosti či názoru, nebo v nás může probudit zájem o nějakou činnost, jev, člověka..
• Hra – Hra je základním materiálem dramatické výchovy ale nejen jí.
• Provází nás celým životem (i když si to často neuvědomujeme) už od nejútlejšího dětství. Narozdíl od veškerých lidských činností není podstatou hry výsledek, ale její průběh a hra samotná. Her je velké množství- soutěživé, didaktické, náhodné, pohybové. A DV nejvíce využívá typ her založených na dočasném přijetí fikce, něčeho, co není reálné- veškeré divadelní aktivity jsou na tom postavené. Díky takové hře se můžeme mnoho naučit, či prožít. Každá má samozřejmě svůj osobitý přínos, podle toho nač je zaměřená.
• Tvořivost – Neboli činnost, tvorba z níž vzniká určité dílo spočívá většinou v tom, že jedinec (skupina) vytváří něco ze svých nápadů. Často je spojena s nějakým originálním způsobem řešení.
• Partnerství – Tedy schopnost kolektivní práce a spolupráce. Je velmi ovlivňováno složením kolektivu, atmosférou.
• Psychosomatická jednota – tzn. jednota vnitřního světa s tělem. Pokud my vnitřně nesouhlasíme s rolí, kterou hrajeme, není možné abychom jako tato postava vystupovali pravdivě. Základem je pravda vnitřních pocitů, to co cítíme pak vyjadřuje i postoj našeho těla, často tak že to ani nevnímáme.
• Improvizace, vstup do role, experimentace Umění improvizace je založené na schopnosti jednat bez přípravy či textu, reagovat na určitý podnět, aniž bychom si reakci předem nějak připravili. Ovšem je rozdíl improvizovat v životě (což se děje úplně běžně) a improvizovat ve fiktivní situaci. Pouze ten, kdo se do ní dokáže dostatečně vžít, je schopen pak reagovat. Vstupem do role si najednou zkoušíme být jiným člověkem, improvizace nám může pomoci najít správný charakter postavy. S tím je možno experimentovat. Mám na mysli, že budeme-li zkoušet různé možnosti (např. způsoby řečení určité věty, různé osoby v jedné postavě atp.), podaří se nám lépe naleznout klíč k uchopení role. Ale experimentujme nejen v roli ale v celé hře, improvizaci, zkoušejme se na ni dívat z různých pohledů, různými postavami- tím se nám pak naskýtá daleko větší množství řešení dané situace.

[editovat] 1. 3 Přínos

Dramatickou hrou se přeneseme do jiného prostoru a jiných postav, jiné situace. Co nám taková hra dává?

Na příkladu 1 dramatické hry si zkusíme vysvětlit její přínosy:

Jako motivaci přečteme článek týkající se nějaké ekologické katastrofy. Úkolem hráčů je nyní zimprovizovat zasedání krizového štábu. Každý dostane určitou roli a má hájit své zájmy- ekolog, zástupce města, vlastník firmy, které se stala havárie. Měli by se pokusit najít řešení této situace.

Jistě si dovedete představit, jak by asi hra probíhala. Co hráčům přinese? Tak určitě poznání- něco o ekologii, o způsobu řešení problému, o schopnostech našich i spoluhráčů. Dále rozvíjí komunikaci, spolupráci, empatii. A v neposlední řadě nějak ovlivní naše názory a hodnoty – jsou pro mne důležitější peněžní ztráty firmy, nebo úmrtí 1000 ryb?

Ať už je dramatická hra jakákoliv, většinou se zaměřuje přinosy právě na tyto tři oblasti:

• Poznání – sebe, spoluhráčů, situací.
• Rozvoj dovedností a schopností – vnímání okolí, komunikace, naslouchání, kooperace, partnerství, empatie, intuice, tvořivost, fantazie, vyjádření výrazu pohybem, tělem, rytmus, temporytmus, práce v prostoru a jeho zvládnutí, ovládání emocí, sebevědomí, sebehodnocení.
• Osvojení hodnot – tolerance, respekt, soucítění, pomoc druhým, odpovědnost, samostatnost, spravedlnost, vzdělanost, pracovitost, vůle..

Celkově to znamená, že DV nám zprostředkovává rozvoj jak po stránce sociání – výchovy člověka jako člověka, tak po stránce divadelní- učení se a rozvoj řemeslných schopností.

U těch bych se ještě chtěla zastavit – chceme-li aby DV vedla k nějakému předstvení, je důležité dávat důraz právě na rozvoj těchto schopností a to:

• Řeč – Je nutné aby herci byli schopní mluvit zřetelně a smysluplně. Proto samozřejmě mezi prvky dramatické práce patří práce s jazykem, rozšíření slovní zásoby, schopnost samostatného projevu, hra s hlasem i dechem, který s řečí bezprostředně souvisí. Tyto prvky jsou důležité, umění mluvit je těžké a pokud se jím budeme zabývat už od nejútlejšího věku, jistě nám to přinese mnoho výhod. Nejen pro herce ale pro kohokoliv. V práci, škole, rodině. Existuje mnoho řečových vad, ale spousta z nich se dokáže správným cvičením a hrou odstranit nebo alespoň zmírnit.
• Tělo – Tělo hraje situaci. Práce s ním úzce souvisí s pocity- v jakém postavení jsou ramena při smutku, představte si hrdost- hlava vztyčená.. Samo o sobě je zprostředkovatelem informací. Při práci s tělem se pokoušíme jej znovu a znovu poznávat, uvědomovat si jeho stavbu, hledat pohyby a v pohybech pocity. Taková práce je velmi subjektivní, jsou to často volné improvizace, pohyby na základě představy a osobního prožitku. Nedají se většinou rozumově vyjádřit, je to cosi, co dřímá v člověku. Při hře s tělem se uvolní mysl, projeví se tělesnost, takové hry člověku dodají uvolněné a sebejisté pohyby, naučí se pracovat se svým tělem.
• Rytmus, tanec, zpěv – v případě, že se v přestavení objeví nějaký hudební prvek, měli by být jeho aktéři alespoň trochu nadáni na takovou činnost. Mnoha hrami se dá smysl pro rytmus vytříbit. Stejně lze také tanec a zpěv natrénovat.
• Práce s prostorem – Herec musí být schopen vnímat prostor. Vědět jak se v něm pohybovat aby nezakrýval jiné nebo naopak nebyl zakrytý za někým, jak nahlas mluvit, aby byl slyšet, jakým způsobem pracovat s rekvizitami a stavbou prostoru.
• Kolektiv – Dalo by se říci, že kolektiv spadá již pod zmíněné partnerství a spolupráci, ale já bych se o něm přecejen chtěla ještě zmínit. Pod správným vedením dokáže dramatická práce velmi dobře stmelit kolektiv, často složený z velmi různorodých povah- viděla jsem to na příkladu několika středoškolských tříd, kde toto právě často bývá dost obtížné. Účastníci totiž mají společné prožitky a lépe se poznávají, jsou nuceni spolu spolupracovat a vnímat se. Naopak, DV v dobře fungujícím kolektivu je velmi dobrý základ pro další činnost, pro tvorbu nějakého představení nebo pro vybroušení řemeslných dovedností. A samozřejmě se dá DV využít také prvoplánově k výstavbě kolektivu, což se i často děje.

[editovat] 1. 4 Obecné využití DV

• Metody DV jsou často využívány jako prostředek učení. Jedním z principů DV je zkušenost: „Co děti dělají je pro ně mnohem významnější, než co vidí a slyší. ” Protože DV využívá praktické zkušenosti, je dobrou a často netradiční metodou učení nejrůznějších předmětů ve školách a jiných vzdělávacích institucích. Stejně tak ale může posloužit i nám ve skautských oddílech.
• Velký přínos má DV pro problematické a narušené děti. Jejím působením společně s dalšími faktory dosáhneme změny osobnosti problematického dítěte. Proto s ní pracují mnohé výchovné poradny a centra a školy pro mládež s poruchami.
• V mnohých psychiatrických léčebnách je společně s arteterapií a dalšími, prostředkem k léčbě duševně chorých.
• Jako prostředek k utvoření kolektivu- využívají to některé firmy, které potřebují dobrý pracovní team. (teambuilding)

A dalo by se vymyslet mnoho a mnoho dalších (divadla, ZUŠ a všeliké divadelní spolky nevyjímaje)

[editovat] 2. Metodika

[editovat] 2. 1 Cíl

Abychom mohli s DV správně pracovat, je důležité stanovit si její cíl. Proč ji chceme používat. Od toho se pak odvíjí jakým způsobem. Namátkou si zkusme vybrat několik cílů, kterých bychom mohli chtít dosáhnout např. ve skautském oddíle:

• Tvorba představení
• Utvoření dobrého kolektivu
• Rozvoj řečových schopností
• Učení se

Samozřejmě, pokud bude naším cílem učení, tak kromě něj sledujeme i vedlejší přínos například tvorba kolektivu apod. Cíle se většinou dotýkají některého/ některých principů DV.

Cíl může být dlouhodobý- práce pro celý rok nebo krátkodobý- pouze cíl 1 hry, odpoledne.

Pokud máme dlouhodobý cíl, v takovém případě ve skautském oddíle bude DV spíše jedním z  prostředků k jeho dosažení.

Cíle stanovujeme podle naší momentální situace: vzhledem k věku účastníků, vlastním schopnostem nás vedoucích, dostupnému materiálu a času.

Nebudeme si přeci brát za cíl umět pracovat s loutkou, jestliže jsou děti příliš malé na pochopení složitého systému. Nebo pokud my sami neumíme pracovat s loutkou, nemáme ji nebo to chceme stihnout za půl hodiny.

[editovat] 2. 2 Metody

Pokud již známe cíl, začneme s hledáním metody jak jej dosáhnout. Abychom zvolili správně, musíme si nejprve znovu uvědomit podmínky- prostor, čas, věk a počet účastníků, vybavení, materiál a znovu i naše schopnosti. Z toho pak vycházíme při volbě konkrétní metody, konkrétní hry. Metody jsem rozdělila podle cílů, kterých chtějí dosáhnout, vždy je zde uveden způsob práce k tomuto cíli a nějaké konkrétní příklady. Pokud byste chtěli více takových her je mnoho a mnoho zásobníků pro vaši potřebu. U dlouhodobých cílů, které uvádím je DV použita jako prostředek, abychom věděli jak můžeme DV použít. Krátkodobé cíle přísluší k jednotlivým hrám. Cíl každé hry je samozřejmě určitější, ale pokusila jsem se hry a způsob práce rozřadit podle jejich příbuznosti. Některé se samozřejmě prolínají a bylo by je možno zařadit i jinam. Úkolem však není vám nabídnout zásobník her, ale způsob práce a hry zde slouží k tomu abychom si lépe mohli představit danou oblast.

Dlouhodobé cíle (které by si mohl stanovit vůdce skautského oddílu):

• Seznámení členů oddílu s DV, její přiblížení – V případě, že se nám zdá, že mnohé děti v oddíle mají např. problémy s vyjadřováním, chybí jim sebevědomí nebo v nich možná naopak dříme skrytý talent, není špatní zařadit do programu oddílu DV v její základní podobě (nemyslím tím udělat z oddílu dramatický kroužek, ale DV více využívat). Použijme třeba DV jako jednotící prvek celého roku- např jako celoroční hru, nebo „námět roku”. Ovšem je nutné, aby vedoucí o DV měl nějaké znalosti. Můžeme tedy zařadit do programu více dramatických her, nebo například udělat si výpravu s celým takovým námětem. Zároveň je dobré propojit tuto dlouhodobou tématiku i s divadlem a diváctvím. Díky tomu se totiž učíme nejen si hrát a rozvíjet sebe, ale i vnímat ostatní a samozřejmě, divadelní zážitek je skvělá motivace k DV. O tom jak pracovat s dětmi v rámci DV se ještě zmíním u jednotlivých cílů her- jak pracovat s dětmi při hrách na rozvoj řeči ap.

  Při tomto cíli budeme nejspíš využívat hodně her a cvičení právě z DV – proto rozhodně není špatný nápad půjčit si nějaký sborník dramatických a tvořivých her. Doporučuji se zaměřit na řemeslnou práci, protože právě ta je hlavním specifikem DV. Tedy- řeč, pohyb, rytmus, prostor. Pokud se nám práce bude dařit a členové budou z takové práce nadšení, můžeme se pokusit nakonec udělat i nějaký výstup.

• Tvorba kolektivu – vidíme-li, že v oddíle se rozrůstá „partičkování”, někteří jsou odstrkováni nebo se kolektiv spolu prakticky nezná (nováčči), zkusme využít DV k jeho tvorbě a spojení. Protože dobrý kolektiv je nejlepší základ pro fungující oddíl. Bylo napsáno mnoho publikací o teambuildingu, proto se pokusím jen krátce o tom v čem může pomoci DV. Tým se potřebuje znát, tedy je vhodné zařazovat do programu hry s nějakým společným prožitkem, kolektivní spoluprací a kontaktem- vhodný je jak slovní, tak tělesný. Pak také hry kde projevujeme své názory, hodnoty- tedy například různé improvizace. To samozřejmě může být obsaženo v mnoha, nejen dramaticky zaměřených hrách. Tady jsou 2 příklady činnosti:
  • Král, královna – pantomimická improvizace pro asi 8 hráčů, nemělo by se při ní mluvit, maximálně používat spontánních zvuků- hlasitý nádech, smích- lépe nechají hráči prožít pocit. U mladších dětí dovolme používat i krátké věty. Skupina se pohybuje po místnosti, všichni jsou poddaní jednoho krále, ubozí, nevýznamní chudí rolníci nebo řemeslníci. Pak přichází lektor a posazuje jednomu z nich na hlavu korunu- určuje ho králem. Ten si má prožít pocit toho, že je najednou král, nejspíš změní postavení těla i hlavy, prochází svým lidem dívá se na něj a vybírá si královnu, tu pak, korunuje. Poddaní se chovají podle toho, jestli se na ně král usmívá, nebo je zlý. Mohou se pokusit vetřít se do královy přízně atp. Král i královna mohou svoji korunu někomu dobrovolně předat a stát se poddanými, což by měl být jeden z účelů hry, aby se všichni prostřídali a vyzkoušeli si pocity královské ale i poddanské. Způsob komunikace a vzniklá situace závisí čistě na fantazii hráčů. Popovídání si o pocitech ze hry nakonec, nějaká debata rozhodně není na škodu.
  • Sousoší vztahu – do kruhu hráčů (6-10), kteří se již více znají, si jeden z nich sedne, lehne, či stoupne- jak chce a zavře oči. Ostatní mají za úkol postupně k němu přistupovat a vyjádřit svůj vztah k prostřednímu hráči nějakým dotekem nebo utvořením sousoší (opření se o záda ap.) prostřední se pokouší uhádnout, kdo ze skupiny to byl. Když se prostřídají všichni, kteří chtěli vyjádřit svůj vztah, mění se prostřední postava.
• Tvorba představení – Dramatická práce, v případě, že chce vycházet do nějakého divadelního tvaru se liší od obvyklé dramatické práce a je velmi obsáhlá proto je jí nakonec věnována kapitola.
• Učení se v rámci skautské stezky

  Chceme- li DV využít v rámci učiva, je to jeden ze způsobů, který můžu vřele doporučit. Nejen že si lépe látku zapamatujeme, ale také se ji učíme netradičním způsobem, není to pro nás nudné. Ve školách se začínají tyto metody uplatňovat a bude jen dobře pokud se necháme poučit, a nabídneme vzdělání příjemnou formou, která bude bavit nás i učené. Nejvhodnější jsou metody DV pro látky týkajících se lidských vztahů a pravidel,charakterů, situací- tedy ve škole hlavně historie, literatura, rodinná výchova, jazyky méně pak v technických oborech. Ve skautské stezce je lze dobře použít v idee, historii, občanství, ekologii a přírodě, kultuře, zdravovědě a dalších. A jestliže si v oddíle vybereme ještě nějaký další specifický obor, samozřejmě, vaší fantazii se meze nekladou.

Jak tedy pracovat? Tady využijeme hlavně dramatickou hru.

Např. chceme pracovat se skautskými zákony – můžeme vytvořit několik krátkých improvizací na téma lži, pomoci, vztah rodič- dítě,pak si o těch improvizacích povídat, nabízet jiná řešení, prostě přiblížit slova skautského zákona situacemi běžného života. V historii můžeme zadat improvizaci např.,jak si představujete založení skautingu, nebo den na táboře v roce 1906, poté co by se přečetlo něco o osobě R. B. Powela a způsobu jeho výchovy.. V přírodě a ekologii- zahraj pantomimicky co bys dělal, kdyby jsi zjistil požár lesa, a jak bys měl správně dělat oheň v přírodě.

Když takové improvizace odehrajeme, měla by následovat debata o tom co kdo udělal špatně, nebo naopak dobře, na co zapomněl.

Takových dlouhodobých cílů by mohlo být ještě více, ale tyto jsou myslím jedny z nejdůležitějších.

Cíle her, krátkodobé:

• Tělo, pohyb a prostor – úkolem těchto her a cvičení je spojení pohybu s představivostí, fantazií, osvojením prostorového cítění a také poznání možností vlastního těla. Součástí je samozřejmě také pantomima. Tato cvičení nemají rozvíjet pohyblivost svalstva, ale propojit pohyb s myšlenkou, umění použít pohyb k vyjádření. Základem těchto cvičení je princip psychosomatické jednoty- pravdivost pohybu a myšlenky. V DV se často snažíme právě postoje těla, napětí svalů v určitých emocích prozkoumávat a uvědomovat si je. Mohou nám totiž pomoci tvořit situaci tzv. z venku- tedy pomocí pohybu se dostat k pocitu namísto obráceného postupu (z pocitu pohyb), který třeba danému herci nejde.

  Je vhodné často tyto hry vyplnit nějakou vhodnou hudbou, protože se provádí většinou bez slovních projevů. Hudba těmto hrám navozuje lepší atmosféru. Většinou jsou to samostatná cvičení, vyžadující soustředění proto, jestliže jsou v kolektivu rušivé elementy je lépe je na chvíli ze hry vyřadit, jinak naruší někdy křehkou atmosféru. Díky těmto hrám se účastníci příjemně uvolní, vybijí přebytečnou energii. Hrajme raději kolektivně, nenuťme se raději do výstupů jednotlivců, zvláště pokud je práce v počátcích, budeme tím zbytečně frustrovat hráče. Nechme hře většinou volnější průběh, každý si pak může hru lépe prožít není- li svazován přílišnými pravidly, má možnost si hru trochu vytvářet sám. Důležitý je tu hlavně subjektivní pocit hráče. Pohybové hry jsou pro člověka daleko přirozenější než řeč, proto je zařazujeme na začátku práce- jak hodiny, tak v začátcích s malými dětmi, uvolní se, pomohou jim překonat zábrany a navodí společnou atmosféru v kolektivu. Někdy bývá dobré zeptat se pak účastníků na pocity ze hry, pokud se chtějí projevit.

  • Provázek – Představme si, že k nějaké části našeho těla je připevněn provázek. Táhne nás. Zkoušejme si, jakým způsobem bychom se asi pohybovali pokud by nás táhnul za loket, za zadek, koleno.. každý účastník si může vymyslet která část je navázána. Všichni se pohybují prostorem tak aby do sebe nevrazili. Pokud lektor tleskne rychlost pohybu se zvýší na maximum, druhé tlesknutí je minimum, třetí normální rychlost. Když hra skončí pokuste se říci, jaký pohyb vás nějakým způsobem zaujal, jaké jste v něm měli pocity, popřípadě zkuste charakterizovat postavu která by se takto mohla pohybovat (namyšlená, táhnoucí těžký předmět..)
  • Zrcadla – Uprostřed kruhu se pohybuje člověk ostatní, kruh jsou jeho zrcadlem. Ti kteří mu vidí do obličeje se pohybují zrcadlově k němu, ti kteří vidí jeho záda naopak stejně s ním. Toto cvičení je výtečné za doprovodu hudby, člověk uvnitř se pak snadněji pohybuje. Středový hráč se pak může v průběhu střídat.
  • Stromy – skupina stojí, každý má kolem sebe prostor, hraje hudba, lektor koriguje hru slovním doprovodem, hráči se mají pokusit stát se stromy, pohybem prožívat, co lektor říká: „Les stojí na svahu kopce. Jsou zde mohutné krásné vysoké buky a menší pokroucené duby. Kolem je cítit vlhká vůně tajícího sněhu a mezi kmeny prosvituje jarní slunce. Les pomalu procitá po zimním spánku, probouzí nejprve své kořeny, které hledají živiny v ještě lehce zamrzlé půdě. A slunce se opírá svitem do kmenů, stromy se příjemně vyhřívají, protahují své větve jako když se člověk ráno probouzí, ale pomalu a nepatrně tak jak jim to ztuhlé dřevo dovolí. Nadechují se zhluboka čistého vánku,který ševelí v zatím holých větvích. Ale už vyrážejí první pupeny, nesměle se rozvinují ve svitu jarních paprsků.. ”

• Řeč, dech- mluvení a projev je neodmyslitelnou součástí DV. Tyto hry se zaměřují na správnou práci s dechem- bez něj bychom jen těžko mluvili, dobrou artikulaci, rozvoj slovní zásoby, dostatečnou hlasitost vzhledem k prostoru, a také třeba na tempo, důraz v projevu. Jejich hlavním úkolem je odstranění zábran brzdících řeč, zlepšit techniku používání hlasu. Zabývají se hlavně způsobem mluvení, technickou stránkou, ne tolik sdělením. Samozřejmě, hry bývají propojeny i s pohybem- už kvůli jejich propojení v pozdější práci. Řeč je těžší než pohyb, projeví se v ní naše handicapy, zvlášť při hrách s řečí. Může to být nějaká vada řeči ale i třeba jen tréma mluvit před ostatními. Práci s řečí tedy začněme uplatňovat až v případě, že jsou pro ni hráči zralí. Tedy, je- li přátelská atmosféra a kolektiv se již celkem zná, je trošku zkušený a účastníci nemají strach se před sebou projevovat. Při této práci doporučuji slovní komentář, hodnocení lektora, ale upozorňujme na chyby s citem, tak abychom zvlášť v mladších a méně zkušenějších nevyvolávali nepříjemný pocit, ale pocit, že chceme pomoci. Na začátku práce jsou vhodné hry pouze s několika slovy, zvuky, prací s hlasem ale ne projevem. Také je dobrý společný projev, není zde strach se projevit. Máme několik typů cvičení podle toho s čím pracujeme- dech, rezonance (práce se zvýšením intenzity zvuku pomocí rezonance v dutinách hlavy) a síla hlasu, artikulace, intonace.
  • Jeden nádech – Vezměme různá říkadla, básničky, nebo nějaký vhoný jednoduchý kratší text. Nyní mají hráči za úkol na jeden nádech tento text říci co nejvícekrát za sebou. Kdo to řekne nejvícekrát? Můžeme zadat i úkol, že pokaždé mají ten text říci jiným zbůsobem- naštvaně, zamilovaně.. atd.
  • Včelín – Představme si že jsme včelín, my všichni. V naší hlavě je mnoho včel a všechny bzučí. Začněme se zavřenými ústy dělat zvuk jako když nám v hlavě bzučí včely. Lektor koriguje – „včely jsou rozzlobené” – větší hlasitost, nebo „je den všechny vyletěly zbývá jen několik”- slabě. Pak nám bzučí v týle, nebo naopak pod čelem..
  • Jazykolamová hádka – Dvojice, každý má za úkol si vymyslet jeden jazykolam. Mají si pak zahrát situaci, že jsou rodič a dítě a dítě přijde pozdě domů a vzniká hádka. Ovšem háček je v tom že celý jejich rozhovor musí používat pouze ten svůj jazykolam.
• Rytmus – v divadle se někdy využívá zpěv, tanec hudba. Stejně tak je využívá i DV. Děti k nim ale často nebývají rodiči vedeny. Smysl pro rytmus je nejen důležitý v hudbě, ale i v mluveném projevu. Každý má nějaký rytmus své řeči, někdo mluví pomalu a jiný o překot. Práce s rytmem nás příjemně uvolní, dovede nastolit určitou atmosféru, nutí nás k pohybu a ke hře. Rytmycká cvičení jsou tedy vhodná jako vsuvka mezi nějakými těžšími celky jako osvěžení. K práci s rytmem můžeme využít orfových nástrojů, nebo se pokusit vytvořit nástroje z věcí, které máme kolem sebe- židle, kamínky, šustivý materiál. zajímavá práce ovšem je taky se slovy a jejich rytmikou. Rytmizováním slov a vět často vznikají velmi zajímavá představeníčka. Nezapomínejme samozřejmě při práci na pohyb. Není nutno jen rytmus vytvářet, někdy je skvělé ho smět jen vnímat a nechat se jím prostupovat a vyjadřovat ho pohybem. Rytmus je stejně tak přirozený jako pohyb (i když mnozí pro něj nemají příliš smysl), práce s ním proto může být už od nejútlejšího věku.
  • Na hokeji – Na hokeji je mnoho různých pokřiků a tleskání. Zkusíme si to taky. Vždy jeden zatleská nějaký rytmus a ostatní jej zopakují. Může k tomu přidat nějaký slovní doprovod. Např. My(tlesk) to (tlesk, tlesk) vyhrajem(tlesk, tlesk tlesk)! Mohou i vícekrát za sebou.
  • Tělohra – Jeden začne dělat nějaký rytmus např. Naklepáváním na část těla, luskáním, tleskáním, dupáním, nádechy. Ostatní se vkruhu přidávájí s nějakým svým rytmem, snaži se jej vybrat tak, aby mezi ty předešlé pasoval a pak si jej udržet. Když už hraje i poslední hráč kruhu,první umlká a postupně další..
• Tvořivost, fantazie – Tím, že v nějaké hře umožníme dítěti přemýšlet a hledat si vlastní způsob řešení mu hru přiblížíme, umožníme mu vzít ji za „svou”. Pokud by mělo jen se něco nazpaměť naučit a k tomu udělat lektorem předepsané pohyby, nebude ho to bavit, ale také se tím nic nenaučí. Dáme- li mu možnost samotnému přemýšlet, často přijde na nápad, ne nějž bychom sami nepřišli a pro dítě je hra více jeho. Je v ní ono samo. Snažme se nediktovat způsob jak, ale pomahát jej nalézt. Pokud budeme brát herce jako partnera a nikoli jako podřízeného, bude mít výsledek daleko větší cenu pro oba. Kromě tvořivosti v dramatické hře sem patří i složka výtvarná a literární. V obojím se nějakým způsobem vyjadřujeme, svoje představy, fantazii. Divadlo bez fantazie by nebylo ničím. Jak bychom mohli něco hrát, když o tom nebudeme mít žádnou představu. Tyto hry jsou velmi závislé na jedincích ale také na skupině, lektorovi a atmosféře. Vyžadují vyšší stupeň soustředění, kázeň a touhu vyřešit úkol. Je podstatné abychom byli schopni práci nějakým způsobem ohodnotit (hlavně u těch u kterých vznikne nějaký produkt), vyzvednout originální a hodnotné práce, narozdíl od těch, kteří si s řešením úkolu až tak práce nedali- zabývali se úkolem pouze povrchně ap. ale pozor, neshazujme práce, pouze se pokusme říci chyby.
  • Archeologové – Přineseme několik různých rekvizit- kravata, kuželka, prstýnek., každý hráč si jeden vybere. Pak se všichni staneme archeology. Tuto věc se nám podařilo najít ve vykopávkách jakéhosi starého keltského sídliště. Zkusme vymyslet k tomu našemu předmětu k čemu se asi používal, a jakým způsobem.
  • Básničky – Zkusme vytvořit krátké verše na určité téma se zadáním např. – musí se tam vyskytovat slova žena a buldozer, všechna slova budou mít 3 hlásky, počáteční písmena smí být K a L..
• Kontakt, partnerství, skupinové cítění – Jsou důležitými prvky v DV. Ona sama je velmi závislá na kolektivu, na vzájemné schopnosti se vnímat, pracovat spolu, komunikovat. Podstatné je aby se účastníci nejen znali, ale také aby byli schopni toho druhého přijmout, alespoň trochu pochopit. Dále řešit problémy klidně a věcně, přispěje to k lepší atmosféře kolektivu. Jestliže kolektiv dovede kooperovat, dobře si rozumí a je sehraný, pak se s dramatickým textem pracuje daleko lépe. Navíc vedoucí ví lépe jaké role komu určit, dovede s kolektivem snadněji pracovat, protože ví co od něj může a nemůže čekat. Při hrách tohoto rázu se nám vůdcům podaří lépe poznat své svěřence. Avšak tady se nesnažme hodnotit co je „správné” a co „nesprávné”, nechejme věcem volnější průběh, mohou se vyvinout do zajímavých tvarů, přestože třeba nedodržují přesná pravidla hry. Cílem hry je prožitek, nikoli se předvádět. Některé z her jsou často založené na silném citovém prožitku, nepoužívejme je příliš často, nebo zevšední. Měly by být ojedinělým zážitkem kolektivu. I zde je velmi podstatná atmosféra a načasování takové hry. Mezi dvěma náročnými pohybovými by se ztratila. Nejlépe je alespoň po ní již žádný program nezařazovat. Maximálně klidnou debatu vztahující se ke hře a pocitům. U více kontaktních her prosím nenuťme všechny hrát, pro některé je takový kontakt často obtížný a namísto přijemného pocitu vyvolá strach a nepříjemný zážitek. Příklady her jsem uvedla u cíle tvorba kolektivu, ale ještě nějakou přidám:
  • Oční kontakt – všichni chodí po prostoru hlavu skloněnou, jako na rušné ulici, každý někam spěcháme. Až lektor tleskne máme se zastavit v pohybu (štronzo), zvednout hlavu a najít si očima partnera. Výraz jako kdybychom mezi cizími zahlédli svého velkého přítele, kterého jsme dlouho neviděli. Na další tlesknutí se opět rozcházíme. Pak další pohled na tlesknutí – tentokrát je to nenáviděný učitel. Pak nějaká neznámá osoba, která nás zaujala. Kamarádka ze školy. Tajná láska. A mnoho dalších..
  • Jsme jeden – Za zvuků klidnější hudby utvoříme skupinu uprostřed místnosti, těla těsně vedle sebe. Všichni jsme jeden celek jedno tělo. Každý musíme vnímat jakýkoliv pohyb kolem sebe a reagovat na něj pohybem stejným směrem. Postupně se jedno tělo začne hýbat- nejprve na místě pak může i zkusit přesun, musí se pohybovat všichni spolu aby udrželi jednotu.
• pozornost, vnímání, paměť- V divadle je pozornost důležitá.

Hrajeme- li představení je velmi nutné aby každý herec byl „při ději”- tedy vnímal, poslouchal jej a reagoval na něj. Pokud se při představení nebudeme vzájemně vnímat a být tím pádem „v ději” pak nemá hra plynulou návaznost a je bez energie.

Paměť je samozřejmě další podstatná věc, protože bez ní by nejspíš herci byli ztraceni. DV se proto snaží tyto schopnosti procvičovat. Je dobré hry s touto tématikou zařazovat třeba na začátek hodiny hned po rozcvičce pohybové, jako takové probuzení, rozcvička hlavy. Hodí se také dobře jako vsuvka, aktivní odpočinek mezi nějakými delšími činnostmi. Takové hry bychom měli procvičovat častěji, soustavně jinak, budou mít malý nebo mizivý účinek.

• • Pátrání
    1. Poznej co jsme na sobě změnili, zatímco jsi byl za dveřmi
    2. poslepu – poznej kdo je kdo podle hmatu
    3. poznej kdo mluvil podle hlasu – slovo Hop
  • Opakuj – jeden udělá nějakou pohybovou akci, my se máme pokusit ji co nejpřesněji zopakovat.
  • Kimovka – to snad ani vysvětlovat nemusím..
  • Náš dům – rozejděme se po domě, každý z nás si zkusme o něm popřemýšlet a dívat se, poslouchat a cítit. Prošlapané schody- kdo tudy asi šel? Rozbitá zeď- asi se tu někdo popral. Nadýchněme se vůně sklepní místnosti – co tam dole asi je? – brambory, nebo jablka.

[editovat] 3. Oddíl

[editovat] 3. 1 Propojení DV a Skautingu

„Pan Wajn mě učil počítat, říkal že počty jsou důležité. Říkal, že vzdělání se skládá ze dvou částí. 1. je technická- znalost, jak rozvíjet svý řemeslo. 2. nazýval hodnotováním- dyž člověk prej přisuzuje hodnotu čestnosti, šetrnosti, slušnýmu chování a péči vo lidi, že je to to nejdůležitější ze všeho. Říkal, kdo se těm hodnotám nenaučí, ten spíš použije ty svý technický znalosti k ničení a boření. ”

Ať už děláme v oddíle s dětmi cokoli, je naším cílem vychovávat- „hodnotovat”. Děláme to prostřednictvím té technické znalosti, ale i jinými způsoby. I DV se z těchto dvou hlavních prvků skládá- řemeslo a hodnoty, tvorba osobnosti a názoru. Práce s dětmi v oddílech je trochu odlišná od soustavné práce v různých dramatických kroužcích- ty jsou na DV pevně zaměřeny. My máme výhodu různorodosti. Ale, jak už jsem řekla, může být využita k učení se různým znalostem, jako hra na rozvoj řemeslných schopností ale i jako prostředek k poznávání druhých, sebe a k přemýšlení o názorech, světě.. Taková dramatická hra může být pouze dílčí součástí programu, jako zajímavé zpestření (přesto účelné). To je jedna z výhod dramatické práce ve skautském oddíle- můžeme ji zde totiž propojit s jinými činnostmi a programy- sportem, večerním ohněm, s prvky, které v divadelním sále nenalezneme- stromy, potokem. a mnoha dalšími. Také může být využita jako motivace k nějaké následující hře- ať už celotáborové nebo na odpoledne. Proto můžeme DV nejen přejímat, ale také máme možnost DV přetvářet, aby nebyla jen cizím prvkem ale prvkem oddílu a oddílové činnosti vlastní. Pokud se nám toto podaří, nebudeme se nějak marně pokoušet napodobovat dramatické kroužky, ale naopak vytvoříme si vlastní zajímavý program a zajímavý způsob, který bude využívat metod DV. Využívat tak aby nepřišel o svoji suverenitu a jedinečnost, aby nezapomínal na skauting. Pokud bychom pouze kopírovali DV, přestože to může znít zajímavě a lákavě, pak si můžeme založit dramatický kroužek a nikoli skautský oddíl. Všestrannost v oddíle je velmi podstatným prvkem, který by se neměl zapomínat. Proto je nutné mít na paměti, že ne každý má divadelní schopnosti. Nenuťme tedy prosím nikdy nikoho k projevu, popřípadě k nějakému výstupu před divákem, pokud nechce. Mnohdy je to pro jedince nepříjemné.

[editovat] 3. 2 DV v programu oddílu

Možná někteří z vás mají pocit, že takových her, jaké jsem uváděla hrajete v oddílech s dětmi přece spousty. Pokud je tomu tak, pak je dramatická výchova v oddíle zakotvena. Pokud však ne, není nijak těžké ji do programu zařadit. Je totiž svými hrami nenáročná na prostor ani většinou na nějaké pomůcky- samozřejmě je mnoho her kde je rekvizita nutná, nebo vhodná, ale obejít se dá i bez ní. A navíc rekvizity, které využíváme bývají běžně kolem lidí- oblečení, nástroje, nádobí a zvlášt my skauti míváme výhodu, že i k přírodninám se na výpravě dostaneme snadněji než ve městě. Můžeme použít i takové rekvizity, jaké hned tak nikde nemají- skautské- například stan, sekeru,signalizační praporky.. A hlavně, čím originálnější rekvizity jsou, tím je hra zajímavější. Obrovskou výhodou DV je, že je neskutečně tvárná a s trochou fantazie můžeme jakoukoli hru přizpůsobit danému prostředí popřípadě upravit podle potřebného tématu. Proto ať jsme kde jsme v lese, na nádraží nebo v klubovně se dají velmi snadno hrát. A právě zde můžeme využít i pro divadlo a dramatické hry ne zrovna obvyklého prostředí (málokterý herec si může při představení vylézt na strom.). Toho že se může provádět prakticky kdekoliv a bez mnoha pomůcek se dá využít při prostojích nebo pokud nám počasí překazí program a my musíme volit (často improvizovat) náhradní program. Hry nejsou příliš složitě strukturované, proto je chápou i menší děti a  často je lze použít pro širší věkové rozpětí. I když k dramatickým hrám bych raději sahala v kolektivu podobného věku, ale hlavně v kolektivu, který se schází častěji (nebo bude scházet) či se uvidí soustavně po delší dobu, než při náhodném krátkodobém setkání. Samozřejmě ani v takových kolektivech není DV na škodu a je mnoho her vhodných pro takovou příležitost. Ještě se často využívají různé scénky jako motivace k nějakým následujícím hrám. Ty většinou sehrávají organizátoři hry. Každopádně se jedná o jakési menší představení. Pokud budete chtít nějaké takové scénky dělat, přečtěte si poslední kapitolku, často totiž právě tyto scénky nejsou tak pěkné jak by mohly být, kvůli základním divadelním prohřeškům..

• schůzky – hry dramatické výchovy se výtečně hodí jako „oddechovky” uprostřed nebo rozcvičky na začátku schůzky. A pak samozřejmě většinou dramatické hry využijeme při učení nebo opakování znalostí. Zajímavé je také, pokud družinu tato činnost baví, udělat tématickou schůzku, něco jako hodinu v dramatickém kroužku, povídat si třeba o kulturních zážitcích, zkoušet něco přednést, hrát hry. můžeme to spojit např. i s návštěvou večerního představení.
• výpravy – Zrovna nedávno jsme byli s oddílem na divadelním festivalu. Moc se to holkám líbilo. Ovšem raději se nejřív ptejme co asi za divadelní hru se bude hrát. Často mnohé kusy nejsou zrovna nejvhodnější pro děti a když už je tam přivedeme, těžko se utíká z divadelního sálu. Takže i součástí výpravy může být nějaká ta kultura. Ale praktická dramatická výchova se jistě také uplatní. Ideální je například na večerní programy, ale tady bych se možná držela tradičního osvětleného prostoru někde uvnitř. Navečer se může v nějakém méně známém terénu při světle ohýnku snadno stát nějaký úraz. Mnohé výpravy mají nějaké téma, nějakou hru která prostupuje celou výpravou. Z takového tématu (les, ufoni, pohádka o Honzovi.) se dá vymyslet mnoho dramatických her a improvizací. Výhodou je, že si je hráči vytvářejí sami a my si zatím můžeme dát oddech, popřípadě vyřídit potřebné věci. Měli bychom jim dát nějaký čas na přípravu. Nějaká scénka může být např. úkolem při putování družiny apod. Zde mají čas na vymýšlení a během nějaké přestávky i na vyzkoušení. Ovšem upozorňuji, že takové aktivity se špatně hodnotí a hodnocení je vždy subjektivní. Když už by mělo být nějaké hodnocení, je nejlepší pokud je hodnotí všichni diváci, nebo aslespoň několikačlená porota, ne pouze jeden vůdce. Když se budeme ptát i na názor ostatních soutěžících skupin- zakážeme- li hodnotit sebe- naučí se i oni hodnotit a vybírat nejlepší kus. Někdy však jsou výkony tak dobré a vyrovnané (a moc bych vám to přála), že ohodnotit to opravdu nelze. Možná právě v takovém případě soud diváků pomůže. Jestli tedy scénky nějakým způsobem hodnotíme, uveďme i proč a nejen čísla. Vysvětlit hráčům, co se jim povedlo a nač by si měli dát pozor, nebývá od věci. Pokud je to však možné zkusme tyto hry nehodnotit a nechat je pouze pro zábavu, spíš než pro soutěž.
• tábor – místo pro DV či divadlo jako stvořené. Je zde totiž dostatek času, prostoru i rekvizit. A samozřejmě i večerních programů ideálních pro trochu kultury. A většinou zde bývá i oddílový kytarista, který může přidat trochu rytmu a hudby. Pravda je, že se zde většinou nevyskytuje nějaký přehrávač hudby vhodný k mnohým dramatickým hrám. Zato ovšem tisíce zvuků nám zprostředkuje příroda. Taková hra na stromy uprostřed lesa. hned je daleko reálnější a představit si, že jsme stromy jde daleko snáze. Nebo hučení potoka navečer, atmosféra skalního výběžku v poledne. To je obrovská výhoda. Stejně tak jako u výprav se dají dramatické hry využít při celotáborové hře. nebo jako motivace jednotlivých her. Pomalu se k nám také vkrádá trend neobvyklých rozcviček – namísto běhání v kraťasech se procházímě bosí po kamenech či trávě, pomalu a klidně.. Na rozcvičku můžeme použít hry na vnímání a pozornost, pohybové, ale i další.

  Rozhodneme-li se udělat výstup k večernímu ohni je důležité pamatovat na 4 věci:

  1. bezpečnost: Pokud si program připravují děti samy, měl by někdo staší zhodnotit, jestli se jim večer při ohni nemůže nic stát. pamatujme, že bude noc, a oheň není zrovna nejstudenější
  2. jeviště, hlediště: prostor kolem ohně nebývá zrovna nejvhodnější, pokud uděláme jeviště na jedné staně ohně, přes oheň (pokud nebude maličký) vždycky někdo nebude mít možnost vidět a to je u divadla dosti podstatné. Možné je to řešit způsobem hry mezi diváky- to také někteří nemusí vidět ale alespoň to neboudou stále ti samí. Pak hrát na nějakém zvýšeném místě (pokud nějaké je). Velmi pěkné ale náročné je řešení dvou jevišť- diváci jakoby tvořili ulici – dvě řady diváků naproti sobě, uprostřed oheň, na koncích řady jsou pak jeviště- tady je výhoda, že pokud se na jednom jevišti hraje, může se na druhém připravovat další obraz. Tohle ale už je řešení pro hodně schopné. Jednodušší způsob je diváky hromadně přesunout někam, kde všichni uvidí, třeba i budou stát. To by asi v normálním divadle neprošlo, ale na táboře to myslím až takový prohřešek není.
  3. osvětlení: Večer je osvětlení nutné. Máme-li na táboře silnou baterku, můžeme ji využít jako světla, třeba ze stromu. Oheň sám o sobě příliš dobré osvětlení není, ale i tak to lze. Ovšem pozor, nedostatečné osvětlení dokáže představení neskutečně ublížit. Ještě je možné přidat do stran jeviště louče, ale pozor na bezpečnost. Pokud hrajeme večer, počítejme s tím že malé detaily nevyniknou. Proto veškeré činnosti i gesta musí být výrazná až transparentní. Z těchto důvodů doporučuji sáhnout – zvlášť k ohni- po nějakém veselejším námětu, do tohoto přostředí dělat nějaké drama nebo tragika nebývá nejšťastnější.
  4. hlasitost: jeviště u ohně nevychází přímo k divákům, ale jde přes oheň. Nepodceňujme tedy prostor, obzvlášť pokud všude kolem volný a náš hlas se nemá od čeho odrazit, aby byl silnější. Před představením si zkusme hlasovou zkoušku, každý ať na jevišti zkusí mluvit a někdo na druhé straně hlediště- ohniště říká, jestli je slyšet dost nebo ne. A hlavně pozor na scény kdy mluvíme zády k divákům, to intenzita našeho hlasu musí být ještě větší.

[editovat] 3. 3 „Nenadané” děti

Často říkáme, „tyhle děti na to nejsou”. Myslím že takové věty jsou spíše výmluvy. Samozřejmě, že ne všichni mají talent na divadlo, ale jak víme DV neznamená pouze divadlo ale daleko větší škálu činností. Zopakuji,že DV se používá nejen v dramatických kroužcích, ale také ve školách nebo ústavech pro postižené děti. Nemyslím tím, že máme v oddíle postižené děti, ale chci říci, že v s DV mohou pracovat všechny děti, nebo často i dospělí. Do oddílu nám také chodí děti s různými schopnostmi a různým zaměřením. Záleží, jaký způsob práce vybereme. Kolektivní hry mohou hrát přece všichni, navíc se tak většinou před sebou moc nestydí. Toho se právě využívá i při práci s narušenými dětmi- hlavně kolektivní práce, popřípadě individuální práce žáka s kantorem. Je pravda, že pokud chceme hrát vyloženě dramatické hry, pak už se zde každý projevuje a pro mnohé to není snadné. Většinou se nerady projevují a bojí se výstupu před ostatními děti zakřiknuté a introvertní, spíše umírněné. Je proto lépe jim roli nezadávat, nechat je ať hrají sami sebe v rámci nějaké improvizace. Je to totiž snažší, než se nutit hrát něco, co nejsme. Další možností je v takové hře dát zakřiknutému dítěti nějakého partnera – zadat roli kde jsou například sourozenci, kteří se mají moc rádi a jsou stále spolu. Většinou ale ani takové děti v těchto hrách nemívají problém, pokud je dobrý kolektiv a hrají pro sebe a nepředvádějí se před diváky. A pak po hře samozřejmě nezapomínejme na pochvalu pro zvednutí sebevědomí. Čím lepší je atmosféra v kolektivu, tím lépe a snadněji se takové děti projevují, proto se snažme, aby se všichni co nejlépe poznali a byli jeden tým. I my se pokoušejme co nejlépe pomoci. Když něco nejde, nelamme to přes koleno a zkoušejme vymyslet jiný způsob. Všechny cesty vedou do Říma.

Kárejme co nejméně a snažme se chápat.

Pokud namítáme, že opravdu náš oddíl je např. hlavně sportovní a že DV není pro něj zajímavá, možná že to zkoušíme špatným způsobem. V takovém případě volme třeba raději různé pohybovější a akčnější hry, nebo témata, která jsou jim blízká. – hra na vnímání nemusí být dívání se na kytičky, ale třeba pro zájemce o sciencefiction pohled do vesmírné noční oblohy.

Ovšem máme- li v úmyslu tvořit nějaké představení, je to jiné. Pokud s DV v oddíle pracujeme větinou to „nenadání” nebývá tak tragické. Mnoho věcí a problémů se dá vylepšit procvičováním. Je mi ale jasné, že v obsáhlém programu oddílu, nelze neustále pracovat s jedním tématem, takže se nám vždycky nějaký ten méně nadaný člen najde, nebo jsou i takoví kteří na divadlo opravdu náturu nemají. Co tedy s nimi? Nikdy je prosím nevyřazujte, pokud oni sami nechtějí. Pracujeme se všemi dětmi, elita je v dramaťáku, ale my chceme rodičům ukázat jejich děti a ne „náhradní mužstvo”. Jestliže dítě opravdu nechce hrát- ne ze zlomyslnosti a z nezájmu, ale že má strach, zkusme mu najít práci vztahující se k představení, aby byl také užitečný- dělat kulisy, pomáhat při přípravě, technicky zajištovat, připravit plakát.. Má-li zájem hrát, dejme mu roli, která má podobný charakter jako on sám. Můžeme mu dát nějakou menší a snazší roli. Nezapomeňme však říci, že každý- od nejposlednějšího kulisáka po hlavní roli je tu důležitý. I když je nějaká role malá, neznamená to že kdyby tam nebyla, že by nechyběla. Každý kousíček obrazu je důležitý. Jak dlouho by pracoval stroj, když bychom mu vyndali jeden ze šroubků držících ho pohromadě? A znovu, jestli zde bude nějaký problém pri hraní, zkusme upustit od naší krásné představy a hledejme jiný způsob jak. Protože vždycky se nějaký dá nalézt. Jediným problémem jsou děti, které odmítají pracovat a hrát si v rámci DV. Jestliže nechtějí nenuťme je. To oni o něco přicházejí. Bývá lepší když odejdou, než aby ničili atmosféru. Pokud se vrátí a budou mít zájem, neodmítejme.

[editovat] 4. Tvorba představení

[editovat] 4. 1 Co hrát?. aneb výběr textu či tématu.

Dříve než začneme vymýšlet představení, zastavme se a řekněme si proč jej chceme dělat. Nepředpokládám, že budeme chtít představení hrát každý mesíc v divadle před náhodnými diváky. V našem případě mě napadají tyto možnosti:

• besídka pro rodiče a přátele
• představení pro domov důchodců či jinou istituci
• skautská nebo jiná soutěž (skautský muzikál, oblastní soutěže, Svojsíkovy závody.)
• nábor dětí
• příležitostně (milkuláš, tábor, setkání oddílů)

Je celkem obvyklé, že představení připravené původně na besídku pak použijeme na nějaké soutěži atp.

Ovšem jestliže nacvičíme příhodu z tábora a budeme ji hrát před oddílem, kde všichni byli,budeme všichni dobře rozumět souvislostem, přestože v představení některé části vynecháme. Pokud bychom ale se stejným výstupem jeli soutěžit, je pravděpodobné, že příběhu obecenstvo nebude příliš rozumět a odezva nebude taková jako v oddíle, protože tuto příhodu nezažili. Samožřejmě, když příběh pro neznalého diváka dostatečně upravíme, pak bude vše v pořádku.

Proto je nutné vědět, při jaké příležitosti chceme představení použít. Také budeme přibližně vědět, jaké je obecenstvo a co tedy je lepší hrát důchodcům a co rodičům.

Téma se tedy snažíme vybrat vzhledem k:

• divákům – chceme, aby hra měla mezi nimi úspěch, proto vybírejme téma, které jim bude aslespoň trochu blízké a nepobuřující - hrát rodičům o kouření marihuany nebývá nejlepší řešení. Mnohá divadla to tak nedělají, ale v našem případě bych zůstávala konzervativní alespoň v těch reprezentativních příkladech- tedy rodiče, důchodci, nábory, někdy i soutěže.
• věku a zájmu hráčů – pokud bychom chtěli delat s 14-ti letými holkami věrně pohádku o perníkové chaloupce, asi se nesejdeme s ohlasem.
• naším možnostem a schopnostem - věrně ztvárnit renesanční dobu lze těžko, nemáme-li tetu náhodou garderobiérkou v divadle. Pravda je, že ale s trochou fantazie - jak tvůrců, tak diváků, se do ní můžeme přenést i bez kordů a krinolín. Omezit nás může také prostor a jeho možnosti. Musíme počítat s prostorem který máme, vysnít si divadelní sál lze těžko a tak vybereme-li např. hru v níž by byly velké zvukové a světelné efekty, těžko se nám podaří uskutečnit ji v klubovně bez elektriky. Co nás nejvíce omezuje jsme my sami - jesli bychom dané téma dokázali zvládnout. Zhodnoťme počet a schopnosti herců i nás vedoucích. To už však musíme posoudit u každého jednotlivého tématu sami, zda to zvládneme. S tím je rada těžká.

Pokud začínáme, je lepší sáhnout spíše po hotové předloze, než abychom tvořili svůj vlastní text. Je to jednodušší, víme že už má určitou literární hodnotu a vybereme- li si text pro nás dostatečně blízký, bude se nám s ním dobře pracovat, i přes to, že jsme jej sami nevytvořili. Je několik témat, která jsou celkem vděčná, vhodná pro zpracování v oddíle a většinou nenáročná:

• Pohádky – výborný a nepřeberný materiál hlavně pro vlčata a světlušky. Pokusme se však sahat po trochu méně známějších pohádkách, mohou být i cizokrajné- moc pěkné jsou např. Americké pohádky které mají v sobě mnoho vtipu a zábavy. Pokud se nám zdá pohádka příliš krátká, můžeme zařadit za sebe příběhů více, nebo třeba dva příběhy hrané proložit jedním čteným.
• Vánoční, velikonoční tématika, zvyky, lidové tradice- zde se musíme trochu zanořit do lidových říkadel, her a pověr. I tady pracujeme s menšími děti. Můžeme vytvořit pásmo složené z různých těchto říkadel, pokusit se ho zahrát, ukázat lidové zvyky. Sem jistě zařadíme lidové písničky a tance.
• Pověsti, příběhy- jsou podobné pohádkám, zato však nebývají až tolik naivní. Tady můžeme pracovat již se staršími (9-13). Z pověstí jsem již několikrát používala příběhy od Zdeňka Šmída. Jsou pěkně napsané, s mnoha zajímavými dialogy a nechybí jim vtip. Také zde hledejme méně známé. Vezmeme- li několik příběhů, je výhodou, že může být více hlavních postav, v každém jiná. Všichni mají tedy možnost si zahrát. A i více příběhů může být součástí jednoho představení.
• Hotová dramatická předloha- může spadat do kteréhokoliv z předešlých témat. Je to pro nás nejjednodušší, nemáme s tím tolik práce, ale je už těžké ji přetvářet, aby nám ten divadelní tvar lépe seděl. Je to nejjednodušší způsob a většinou už je dobře připravený. Pokud není složitý, nebývá už tak těžké ho zinscenovat. Ovšem ten proces společné tvorby, který bývá nejzajímavější bude o mnoho ochuzen. Dramatické předlohy doporučuju všem, kteří se pokoušejí o nějaké představení poprvé, nebo těm, kteří spěchají, či nemají přílišnou důvěru ve vlastní fantazii, popřípadě fantazii herců. Rozhodně je na ní nejméně co zkazit- i když i toho bývá dost.
• Zážitky – můžeme se pokusit přehrát nějaký pěkný zážitek z tábora nebo výprav, ovšem mějme na paměti, že mnohý divák nemá příliš o skautském životě ponětí. Někdy se nemusíme setkat s pochopením. Tedy je potřeba hodně věcí vysvětlovat, názorně ukázat. My jsme to zažili, ale divák to slyší poprvé. Text si vytváříme sami, nezapomínejme na to, aby měl pointu. Takové příběhy bez zakončení mohou být třeba jen tím nedotáhnutým koncem často ubité.

[editovat] 4. 2 Kde, s kým a s čím?. aneb prostor, herci, kulisy a rekvizity.

Když už víme, co se tedy bude hrát, musíme si sesumírovat, jaké máme možnosti co se týče prostoru, počtu herců, rekvizit, co se musí sehnat a co by se mohlo hodit. Z toho pak vychází vlastní práce. Těžko si můžeme vymyslet hromadnou scénu, když hrajeme se 3 herci atd.

• Prostor – většinou hrajeme v klubovnách, venku na trávníku nebo při nějakém tom štěstí i v divadelním sálku. Měli bychom si uvědomit, kde budou sedět diváci a jak velký hrací prostor máme a co na něm můžeme a nemůžeme provádět. Divák je pro nás v tomto případě jeden z nejdůležitějších, jak my tak on potřebuje aby viděl a slyšel, aby mohl pochopit představení. Jestliže tedy diváci sedí tak, že už ve 4. řadě není vidět na podlahu jeviště, nemůžeme hrát někde u země, v leže nebo v sedě. Měli bychom to vzít v potaz už při tvorbě představení a takové scény se snažit řešit jiným způsobem, nebo je sem dávat minimálně. Pak také, budeme-li mít větší kulisy či nábytek, ať nestojí v zorném poli diváka, aby mu nezakrývaly děj. A samozřejmě rozvrhněme si, kde tyto předměty budou stát, také nám zmenší prostor k pohybu.
• Herci – stačí jen jednoduše – znát přibližný počet, schopnosti a je samotné – kvůli rolím.
• Kulisy, rekvizity, kostýmy – mnohdy ve filmech o divadle vidíme malovené kulisy lesa, nebo zámku. Je to jedna z možností jak utvořit atmosféru ale zkusme se obejít bez takové popisnosti. V divadle je prostor k hledání jiných, zajímavějších alternativních způsobech vyjádření. Vezmu-li kravatu uprostřed a lehce s ní několikrát pohybuji nahoru a dolů, mám ptáčka. Je to rozhodně nápaditější a živější, než přijít s namalovaným orlem. Obrácený stůl nám posloužil jako plavební loď i pro scénu v hospodě. Mnoho pedagogů tvořících představení zakládá na tom mít na scéně prvky, které používáme. Nemít žádné zbytečné okrasy navíc, které nemají účel. Tak si pak nebudeme na něco hrát, ale necháme naši představivost, aby nám obraz vytvořila. Diváci nejsou hloupí a pokud jim něco naznačíme, pochopí. Přitom však dbejme aby prvky, které zvolíme za rekvizity byly navzájem alespoň trochu propojené. Barvou, stylem, účelem. Viděla jsem krásné představení propojené s loutkami, kde jedinými rekvizitami a loutkami byly kuchyňské nástroje. Pokud máme všechny kostýmy laděné do barevna a komična, postava v dlouhé děsivé černé říze tu nebude zrovna ladit. Snažme se nepřeplácávat barvami, není-li to účel. Není nutné mít všechny kulisy, kostýmy a rekvitity hned na začátku, seženou se během tvorby, ale je dobré vědět, co chceme. U všeho se však přimlouvám, aby dřív než bude představení hráno před diváky si každý vyzkoušel konečný prostor, znal své rekvizity a kostým, kvůli práci i pocitu herců. Přinášet něco neznámého a nevyzkoušeného na premiéru může skončit nečekaným překvapením.

  U kostýmů, máme-li problém sehnat nebo vytvořit kostýmy, můžeme to obejít několika způsoby.

  • Mít všichni podobné jednoduché a nevýrazné oblečení a na něm nějaký znak. Např. dívky mohou mít vějíře, chlapci měšce ap..
  • kostýmem se nezabývat, ukázat že jsme normální lidi dnešní doby a napadlo nás si zahrát romanci ze 14 století. Třeba se i zasmát ideálnímu oblečení rytíře v džínách a teniskách(„Ba vskutku vypadáš jak princ. Ten tvůj přímo královský ústroj a jezdecké boty z pravé jelenice.)
  • přenést téma do naší doby, aneb třeba jak by vypadala popelka v Praze roku 2005?
  • Mít všichni nějké neutrální oblečení, podobné. Když jsme hráli Shakespeara, meli všichni džíny a tílko a žádnému z porotců ani diváků to nevadilo. Mělo by však odpovídat náladě hry a tématu. U toho Shakespeara by byla řekla bych skoro vražda nějaká růžová, purpurová nebo tyrkysová ostrá barva i když někdy by byla třeba vhodná.

[editovat] 4. 3 Jak přepracovat předlohu

Nepředpokládám, že v oddíle budeme mít určeno kdo bude režisér, kdo dramaturg, kdo výtvarník I když možné to je. Nejspíš většina toho padne na nás vůdce, nebo to můžeme dělat společně s kolektivem. Záleží jaký způsob práce máme raději. Nejlepší metodou podle mě je (spíše se staršími dětmi) pracovat na tématu společně s nimi a celý divadelní tvar vytvářet dohromady. Z toho pak my si sedneme a návrhy a počáteční verzi sepíšeme a trochu domyslíme. Popíšeme i pohyby a činnosti na scéně. – z té se pak odrážíme pro další práci. Text samožřejmě můžeme doplňovat, nebo naoupak zkracovat. S mladšími možná už hotový text bude lepší, ale ani tady jej neberme jako jistý základ. Tedy smysl vět by měl být zachován, ale můžeme jej při práci opravit tak, aby se každému herci to co říká, říkalo dobře. Trochu to přiblížit jeho jazyku a způsobu vyjadřování. Pokud však nemáme dostatek času, nejsme zběhlí v práci s DV, vytváříme si doma scénář podle předohy a naší představy. Do závorek nebo jiným písmem píšeme scénické poznámky- tedy- co se děje na scéně. Ty většinou vycházejí z předlohy kde popisují nějakou činnost. Např. v knížce popisují boj, my jej pak hrajeme na scéně- převádíme slova do pohybu. Vlastní texty vycházejí z přímých řečí, nebo jimi můžeme popsat událost, kterou neumíme nebo nechceme znázorňovat pohybem na scéně. Často se mezi postavami objeví i vypravěč, který třeba v příběhu není. Tahle postava nám pomůže posouvat děj. Píšeme ji většinou z vyprávění v předloze. Vypravěče však také může zastoupit nějaká postava, třeba i hlavní.

[editovat] 4. 4 Jak pracovat při zkouškách s herci?

Když začínáme s prací na představení musíme si ujednat podmínky s herci.

• snaha, zájem – chceme-li dělat dobré představení, musí všichni chtít jej dělat. Tedy jestli někdo nemá zájem ať raději nechodí, ale hlavně ať pak nepodráží nohy všem co mají zájem tím, že uprostřed práce najednou přestane. Všichni se musejí snažit plnit zadané úkoly nejlépe jak to jde - tedy naučit se text, sehnat rekvizity apod. Jestliže herci jdou na zkoušku a neumí text, pak je zkouška k ničemu. Práce skřípe a nedaří se.
• čas – ujasněme si časový plán práce. Děláme- li představení v rámci schůzek nebo na táboře, nebývá to problém. Ale často se nestíhá a někdy se zkouší o sobotách a nedělích místo výprav nebo odpoledne po škole. Proto si sedněme a řekněme si kdy a kdo může a domluvme se na termínech, kdy se můžeme sejít. Někdy nemůžou přijít všichni, ale my potřebujeme dodělat třeba jen scénu, kde je pouze několik herců. Uvědomme si, co na které zkoušce budeme dělat a popřípadě se domluvme jen s těmi, s nimiž chceme pracovat. Pokud na zkoušce zpracováváme část kde všichni být nemusí, můžeme ostatním dát pausu. Na poslední generálky se však snažme vyžádat si účast všech.
• režisér má hlavní slovo – Říká se někdy, že v divadle je totalita a režišér je pán. Já bych se od tohoto dogmatu odklonila. Samožřejmě, že režisér- vedoucí má hlavní slovo. A pokud už něco řekne všichni se podle toho musejí zařídit. To neznamená, že někdo jiný nemůže přijít s nápadem. Tvoří celý kolektiv. Všichni jsou kolegové a společně se snaží, aby něco vzniklo. Proto všichni mají právo se podílet na procesu. Často někdo z herců má dobrý nápad na řešení dané situace. Nebo má naopak pocit, že takhle to není ono, že to není srozumitelné. Proto chtějme slyšet i názory hrajících, nebojme se přijímat jejich návrhy- pokud jsou dobré. A nevládněme tvrdou rukou, nebo se nám své názory budou bát říci.
• upřímnost, kolegiálnost – základem je, pokud někdo má nějaký problém - časový, hrací, kostýmový. jakýkoliv, aby jej řekl co nejříve. Tutlat to je zbytečné a jedině, když o problému budeme vědět, můžeme ho řešit. Jakmile je problém, řešme ho konstruktivně a zuřme co nejméně. Každý se přece snaží dělat co může, ale někdy nelze zvládnout a splnit vše.

Všichni, kdo dělají na představení, jsou kolegové. Každý má své úkoly a své osobní problémy a potřeby. Nikdy nevíme, v jaké může být náš kolega situaci. Jestliže mu něco nejde nebo vidíme, že se v něčem necítí jistý, pomožme mu, poraďme mu. Někdy pomůže třeba jen úsměv či objetí. Vzájemná spolupráce a pochopení pomůže k dobrému zdaru věci. Před představením bývá mnoho stresu a někdy je těžké zvládnout situaci.

Ještě než začneme pracovat na nějakém tvaru, zkusme si nejprve popovídat o tématu hry – tedy přiblížit téma herci, aby si ho dovedl přenést na sebe a svou situaci. Ve hře Indiáni jsme například měli motiv vynucené cesty Čerokíů do rezervací. Zahnali je tam vojáci. Na zkouškách jsme si povídali o cestě, o tom co je nám blízké na domově, co by nám chybělo a co bychom určitě vzali sebou na cestu.

Když už začneme pracovat s předlohou, přečteme si ji a zkusíme přiřazovat každý sám co nás napadne- pocit, barva, tvar, předmět,melodii, zvuk. Můžeme zkusit brainstorming. To nám pak pomůže k hledání klíče k představení. Tedy přibližná barevnost i jaké by asi mohly být rekvizity, má- li představení být smutněšího rázu, nebo překypující vtipem. Dále si třeba zahrajeme jednotlivé úseky. Vytvoříme živý obraz. atd. Uděláme několik skupin a každá nabídne svůj způsob řešení situace.

Herce pro jednotlivé role se snažíme vybrat podle jejich příbuznosti s postavami. Také způsobem jak vybírat role je, aby si každý napsal, jakou roli by chtěl mít, jakou určitě ne. A podle toho se rozhodnout. Nebo třeba udělat nějakou veselou formou „výběrové řízení”. Měli bychom při tom uvažovat, s kým daná role vede dialogy a jak k sobě budou pasovat, ale to už je úkol pro schopnější a zběhlejší. Nepředpisujme však hercům jak mají své postavy hrát. Říci: „máš strach, tak ho vyjádři” to ano, ale ne „opakuj po mě”. Popišme herci postavu, jaká je, jaké má vlastnosti a co prožívá, neučme je ale papouškovat slova po nás. Každý by tu postavu zahrál trochu jinak, protože každý jsme trochu jiný. Takto bychom vytvářeli sice podle nás dokonalé, ale stejné roboty. Na zkouškách nezačínejme hned textem nezapomínejme se rozhýbat, uvolnit, rozmluvit, zahrát si. Zkoušky nejsou jen o práci na představení. Navíc každý přichází na zkoušku s jinou náladou, nějaké počáteční uvolnění a hra napomohou k tomu se naladit na podobnou vlnu a připravit se na práci. Pak se už pokoušíme stavět nějaké základy situací. Víme- li co se má odehrát, není to těžké. Režisér se dívá a koriguje herce, co mají na scéně dělat, kam se pohybovat. Občas stopne děj a říká, co udělat jinak, nebo co bylo špatně a naopak dobře. Zkoušejme při tom různé uspořádání a různé způsoby řešení. Jako způsob kterým dané věty říci, činnost kterou při nich děláme, rozmístění herců v prostoru atp. Nějaká naše vnitřní páčka nám napovídá : „To ne. To jo, to je ono!” a pokud při zkoušení přijde nejaká situace, kdy se něco nepovede, nebo někdo udělá nějaký „přežblept” někdy to poslouží jako materiál k začlenění do hry- Omylem jsme třeba s někým řekli text současně, a znělo to hezky, tak to tam můžeme nechat. Nikdy ale nezapomínejme řešit logičnost situací.

I v té nejabsurdnější hře by měly být příchodové dveře příchodovými dveřmi a neměnit se v záchod (nechodíme-li ven na latrínu). Nejmenší a nejmladší z herců nemůže hrát tatínka o 3 roky staršího chlapce, jestliže takto převrácené nejsou všechny vztahy.

V posledních zkouškách „poslepujeme” jednotlivé scény dohromady. Když se nám to podaří, můžeme zkusit si zahrát celý kus. Na těchto zkouškách už je hra téměř hotová, zbývá ji již jen „pročistit” – tedy udělat poslední drobné úpravy. Hledat poslední chybičky. Jestli ještě nebyla nezapomeňme na kostýmovou zkoušku. A samozřejmě také nezapomeňme vyřešit děkovačku – jak asi bude vypadat a kudy budeme odcházet. 

[editovat] 4. 5 Hudba

Představení bez hudby nebo zvuků bývá takové prázdné. Ona nám vyplní místa, která jsou bez textu, umocní atmosféru, nebo přiblíží, urychlí děj. Nebo také může pomoci vytvořit nějakou pohybovou část představení - rvačku, let, tanec. Těžko si lze představit film, kde by se vrah kradl po špičkách pokojem, bez trochu děsivého podmalování hudbou. U pohybových scén můžeme nacvičit i určitou choreografii - tak aby se rytmicky shodovala s rytmem hudby popřípadě některé výrazné hudební momenty použít jako záchytné body k herecké akci. Na nejvyšší tón začne boj ap. Hledejme hudbu vhodnou k danému tématu. Většinou téma které zobrazuje nám nabízí určitý druh hudby. Historie - historická: flétny, loutny, kytara, kabaretní: harmonika, piano. Použít můžeme jak reprodukovanou, tak živou hudbu, máme- li na ně prostředky. Tedy techniku nebo schopného hráče i s nástrojem. Pokud tímto nedisponujeme, můžeme ještě využít hereckého zpěvu nebo orfových nástrojů, či jiných zvuků. Není nutné použít přímo hudbu, také to mohou být zvuky ulice, ptáků..

[editovat] 4. 6 Premiéra

Nyní přichází ten největší stres, představení před diváky. Poslední rychlé doučování textu, strach.. Pořádně se rozmluvme, rozezvučme dutiny, rozpohybujme se. Pokud tu budeme pobíhat a každému připomínat, co nesmí zapomenout, jen tím všechny znervózníme. Co jsme neudělali do teď, v poslední minutě těžko spravíme. Takže to nechme raději osudu. Vždycky to nějak dopadne. Hlavně žádná panika, když někdo zapomene text, ať zkusí nějakou improvizaci nebo v hledišti při nejhorším může být nápověda. Ještě než půjdeme na plac, řekněme si třeba pokřik družiny nebo nějaký menší rituál. A režisér uklidní několika slovy. Uvolníme tím napětí a na jeviště pak vstupujeme o něco klidnější. Jinak nezbývá než si divadelně popřát „Zlom vaz. ”- a kdo odpoví „díky”, ten si šlape po šťestí. Na „Zlom vaz. ” se v divadle odpovídá „Čert tě vem. ” nebo ještě jinými (silnějšími) výrazy. Je to jedna z mnoha divadelních pověr, ale alespoň nějaká by tu být měla. A až bude po představení, nevyčítejme si chyby, které kdo udělal. Chybu může udělat i ten nejzkušenější herec. Kdyžtak na ně jen upozorněme, aby se té chyby vyvaroval pokud se to ještě někdy bude hrát. Nezapomeňte si poděkovat a třeba se i odměnit.

[editovat] 4. 7 Chyby – metodické a řemeslné

Takže na co si dávat pozor? Pokusím se vypsat co nejvíce pouček, které jsem posbírala za tu dobu u divadla, rozhodně nebudou všechny a rozhodně nemusí být vždyčky stoprocentní- protože vyjímka potvrzuje pravidlo.

• Metodické
  • nevhodnost pro věkovou kategorii - Vybírejme náměty které nejsou pro danou věkovou kategorii ani příliš náročné ani úplně jednoduchoučké.
  • nedostatečně hodnotná předloha - mnohé představení utrpí málo hodnotnou až banální předlohou. Vybírejme texty, které mají úroveň.
  • herci neví o čem hrají - někdy se setkáme jen se suše odříkanými texty a gesty, které nic neznamenají. Herci se text pouze naučí ale nestávají se postavou. Neprožijí si ji. Je to stejné jako když při přednesu básničky řekne učitelka dítěti: „tady zvedni hlas, tady rychle a tady potichu a pomalu. ”
  • „jsme machři” - nikdy nechoďme dělat představení, abychom ukázali, jak jsme dobří, ale abychom tí představením něco sdělili divákům. Předali jim svůj pocit a zážitek, myšlenku.
• Řemeslné
  • výslovnost – někdy není hercově řeči dostatečně rozumět. Když divák nerozumí, představení nemá účinek. Někdy můžeme problémová slova nahradit jednoduššími výrazy. Mnoho chyb se dá odstranit procvičováním daného jevu, nebo někdy pouhým upozorněním na ně. Některé často se objevující chyby v projevu:
    • Tvary slovesa být- jsme, jsi. říkáme vždy bez počátečního „j”
    • Problém s výslovností- sykavky, r, l,
    • Polykání koncovek slov
    • Špatný nádech- mluvení po dechu ne po hlase- nebývá rozumět koncům vět.
    • Nedostatečná artikulace
    • Vynechání, změna hlásky - namísto slyším - syším, orgán - orgám.
  • pohyb – máme-li někde ústřední motiv, neměl by být rozrušen pohybem na jiné části scény, kde se nic neděje- můžeme dokonce použít štronzo. Divák pak neví, kam se má dívat.
  • zakrývání – herci nesmí stát v divákově zorném úhlu tak, že mu budou svým tělem zakrývat děj- pokud to není záměr. Neměli by ani zakrývat jeden druhého, i přes to, že zrovn nemají text.
  • malá hlasitost
  • nevypointovanost
  • přeřek – není hrozná chyba. Je lepší přeřeky opravovat, aby divák věděl, co jsme chtěli říci, něž pokračovat jakože nic.
  • špatná práce s rekvizitou nebo loutkou – jestliže neumíme s danou věcí pracovat nebo nám to nejde a nevíme jak na to, raději ji nepoužívejme
  • gesta – jsou správná a patří k projevu, někdy však bývá lepší, nedaří-li se nám dělat je přirozeně, pomoci si nějakou rekvizitou do ruky.

[editovat] 5. Závěr

Snad se mi podařilo na předcházejících stránkách, přiblížit vám divadlo a DV, obohatit vás o nové nápady a způsoby. Nejprve jsme si vysvětlili co to DV vlastně znamená a co obsahuje, pak způsoby práce v ní. Druhá polovina se pak věnovala oddílu, práce s DV v něm a samozřejmě také přípravě představení. Doufám, že nyní již víte jak DV používat i jaké jsou její možnosti. Hlavně nezapomeňme, že fantazii se meze nekladou. A pak že pro dítě to má být zábava a hra, nikdy ne dril, děláme to pro ně. Největším úspěchem bude, pokud se DV zařadí mezi prvky skautské výchovy v našich oddílech. A pak pokud se vám při práci s ní povede. Tedy „Zlomte vaz. ”

[editovat] 6. Použitá literatura

• Machková Eva: Jak se učí dramatická výchova, AMU 2004
• Machková Eva: Metodika dramatické výchovy, IPOS-ARTAMA 2002
• Machková Eva: Úvod do studia dramatické výchovy, IPOS-ARTAMA 1998
• Josef Mlejnek: Dětská tvořivá hra, IPOS-ARTAMA 1997
• Hana Budínská: Hry pro šest smyslů, IPOS-ARTAMA 1998