Gewiki - Příspěvky [cs]

Gemini 2016/Pozorování/Sam

2016-08-10T22:09:04Z

Sam:

Dost brzo poté, co jsem se o tomhle úkolu dozvěděl, jsem měl jasno, že chci vybrat jednoho z mých skautů, kterému budu říkat B (ne, není to ani první písmeno jména ani přezdívky). On sice sedí na celou řadu důvodů si ho vybrat, které píšete jako příklad v zadání, ale já se pro něj rozhodl z jiného, jednoduššího důvodu. Neustále ve mě budí dost silné negativní i pozitivní emoce. Strach o něj stále střídá nadšení z toho, jaký je a jakým směrem jde. Je to výjimečný kluk, se kterým to je všechno jen ne jednoduché.

Když byl ještě ve vlčatech, myslel jsem si, že je to "lump" jako každý jiný - často jsem slýchal (a vídal), co zase provedl, nikdy mu nedocházela energie a jiskry v očích. Své kariéře nadprůměrně zlobivého vlčete se věnoval po boku svého bráchy a poněkdu "uťáplého" nejlepšího kamaráda. Jenomže když přešel do skautů, můj pohled na něj se diametrálně změnil. Jeho brácha tou dobou přestal do oddílu chodit a s nejlepším kamarádem se prý pohádali a přestali se bavit. A já nejednou viděl úplně jiného B - stranou ostatních, se svým dětinským přístupem pro smích starším skautům (a následně i jemu rovným). Říkal jsem si, že pod silným vlivem skupiny se jeho vlčecí chování rychle změní, že se bude snažit si dělat nové kamarády a "zalíbit se". A bál jsem se, že pokud se mu to nepovede, tak přestane chodit.

Co se dělo dál, mě ale znovu překvapilo. B totiž svůj přístup ke skupině nijak nezměnil. Nezdálo se, že by se jakkoliv snažil se ostaním klukům přiblížit. Ti ho tak vnímali jako stále většího exota, na jeho dětinské výstupy reagovali stále větším despektem k němu. Tím zesílil můj strach, že úplně přestane chodit. On byl ale aktivnější, než kdokoliv jiný! zúčastil se úplně všech schůzek a výprav, chyběl pouze, když opravdu musel. Radost jsem měl i z toho, že svou energii z vymýšlení lumpáren částečně přetavil na fyzické aktivity, sporty a výzvy. Co mě však potěšilo výrazně míň, bylo, že na posměch ostaních místy začal reagovat s chladnou agresí. To zašlo do extrému na jarních prázdninách, když jednu skautku, která se mu vysmála, silně kopl do nohy.

V reakci na tuto situaci jsem se snažil mírnit jeho agresivní chování, přibližovat ho kolektivu a do programu zapojovat aktivity, ve kterých by měl šanci vyniknout. Zatímco se zapojováním do kolektivu jsem neuspěl, rozvoj fyzických aktivit se docela dařil, B pro ně má svou lehkou, ohebnou a protáhlou postavou dobré předpoklady a bylo stále jasnější, že když chce, dokáže toho hodně.
Kromě výše jmenovaného mě u něj začal udivovat další kontrast, totiž kombinace neposlušného a nezvladatelného s rozumným a komunikativním. Při leckterých aktivitách totiž spadával k zlobení, spousta věcí ho nebavila, nebo se dost rychle začal nudit. Jindy však šel i do (ne vždy lákavých) programů a úkolů s plným nasazením a upřímným nadšením. S mnohými se vůbec nebavil, v celém kolektivu se projevoval tak leda spontánními výkřiky "do tmy". Když však mluvil se mnou, případně se mnou a třeba dvěma mladšíma klukama, byl najednou mnohem sdílnější, otevřenější, rozumnější.

Takový byl tedy rok, kdy jsem vedl B. Pro současnou přípravu tábora i další výchovné snažení jsem ze zkušeností, které jsem o něm nabral, vyvodil tyto závěry: nebudu se dále snažit ho zapojit do celého kolektivu, myslím, že jeho místo v něm nikdy nebude. Můžu ho však sbližovat v menších skupinách s několika kluky, se kterými sdílí část zájmů.
Nadále s ním chci udržovat a prohlubovat přátelský vztah, jednat s ním upřímně a bez okolků a chtít to samé od něj.
Budu něj myslet u přípravy celého programu, co nejvíce mu dávat možnost se rozvíjet ve věcech, které ho baví a jdou mu, tedy hlavně ve fyzických aktivitách. Často příliš nestojí o společnost a je sám, to však neznamená, že by si to nedokázal užít a naučit se něco nového.
Převážně mezi čtyřma očima budu mírnit jeho agresivní (a jiank mezní) chování a vysvětlovat mu, proč ostatním nemusí být příjemné.
Věřím, že tento přístup mu postupem času i to místo ve velké skupině získá. Pokud bude respektovat ostatní a chovat se k nim způsobem, který jim nebude vadit, a navíc bude on sám v některých věcech vynikat, myslím, že si ho skauti začnou vážit sami.

==== Odměny a tresty: ====

Dlouhodobě se snažím odměňovat a trestat co nejmíň. Vnější motivace je vždycky horší možnost než vnitřní. Ale na rozdíl od pohledu, který říká, že tresty a odměny se vůbec nemají používat (se kterým se poslední dobou setkávám dost často), můj pohled je, že by je vedoucí neměl zneužívat či nadužívat. Uvedu příklad, který jsem použil v případě B a který mi přijde celkem správný (otázka ovšem je, jak je účinný..): nedávno jsem pro skauty připravil náročnou hru, ve které měli za úkol si mezi sebou rozdat různé tělesné hendikepy, které zvýší náročnost úkolu a budou je nutit si poradit s novou situací a naplno využít možnosti všech členů skupiny. Hra byla velmi fyzicky náročná, a to tak, že v ní B, který je lehký a hbitý, měl velmi dobré předpoklady. Ten během hry svou roli zvládnul opravdu mezi dobře a já ho poté odměnil výrazným uznáním. Věřím, že takové uznání o něco zvýšilo jeho sebevědomí a zároveň ukázalo ostatním klukům, že B jim může být nápomocný. Byla to situace, ve které dělal to, co mu jde, co ho baví a zároveň tím pomohl ostatním. Nevím, jestli tahle hra výrazně napomohla jeho postavení v kolektivu, ale rozhodně na jeho počínání nikdo nereagoval posměšně jako obvykle, nýbrž víceméně nijak. Myslím, že ještě pár takových her a všichni skauti si budou uvědomovat, že B v něčem opravdu vyniká. To je použití odměny, které má, podle mě, smysl.

Tolik k odměnám. Trestům se snažím vyhýbat úplně. Užívám jich možná leda tím způsobem, že naznačím, že by nějaké jednání mohlo mít z podstaty negativní následky. A když už někdo z kluků opravdu udělá něco špatného, výrazně mu zdůrazním, co tím způsobil. Ale to není tak docela trest, spíš tím skauty nutím čelit realitě.
A ještě, občas ze srandy vyhrožuju neúměrným trestem "Jirko, jestli nepřestaneš šikanovat Ondru, tak budu šikanovat já tebe!", což ale všichni vědí, že nikdy nemyslím vážně...

Co se změny vztahu týče, nedokážu moc dobře říct, jaká byla. On totiž B nedává často emoce přílíš najevo, a když jo, tak není snadné jim porozumět. A často se víc o pozadí jeho pocitů a zážitků dozvídám až zpětně. Obecně myslím, že situace, kdy se mu něco podaří a já ho za to pochválím, je mu příjemná a váží si o to víc i on mě. Občas mě udiví (když se bavíme mezi čtyřma očima), jak dobrý vhled do mých rozhodnutí má. Takže bych řekl, že situaci, když dám možnost vyniknout, ocení. Ostatně před rokem, když jsem ho začal vést, byl ke mně mnohem ostražitější a uzavřenější, než teď. Soudím, že jsem si docela dobře získal jeho důvěru a respekt.

==KOMENTÁŘ - tresty a odměny==

Same, děkuji za vypracování úkolu. Svědomitě jsi popsal svůj postoj a provázal ho s praxí, nevyhýbáš se kontroverzím. '''Úkol máš již skoro hotov, popiš ještě změnu vašeho vztahu.'''

'''Souhlasíš s tím? Je to takto v pořádku?'''

Jupí! Úkol je již skoro splněn, to je dobrý, ne? :)

Pod čarou: napadá mi jen, možná si dát pozor na jistotu, že ostatní vědí, že něco nemyslíš vážně. Zastávám názor, že něco takového je lepší neříkat vůbec, neb tím můžeš dítko zmást (rozhodně nedoporučuji u vlčátek, světlušek,...). Rád bych se Tě zeptal na to, jestli znáš nějaké rizika odměn? Jak mohou uškodit?

--[[Uživatel:Zet|Zet]] ([[Diskuse s uživatelem:Zet|diskuse]]) 3. 7. 2016, 22:49 (CEST)

Gemini 2016/Výměna/Sam

2016-08-10T21:51:53Z

Sam: připsal jsem komentář k Tesákově návštěvě u nás

V rámci výměny jsem v posledním květnovém víkendu navštívil výpravu skautek, které vede Vašek (pro ty jsem realizoval program) a světlušek, které vede Borůvka. Protože jsou obě, stejně jako já, mezi Castory, bylo docela zajímavé sa mít možnost poznat, bavit se o našich zkušenostech z vedení a hlavně na vlastní oči vidět, jak vypadá jejich výprava. Jednalo se o klasickou víkendovou výpravu, v tomto případě do Hradce Králové a na téma Alenka v říši divů. To pro mě bylo jedno z prvních překvapení, my zpravidla víkendovým výpravám symbolický rámec neděláme. Skautek bylo nakonec jen pět, což pro mě vzhledem, k programu, který jsem si připravil, nebyla dobrá zpráva, ale do jisté míry jsem i s takovou možností počítal, takže to nebyla tryagédie. Světlušek bylo nějakých dvanáct.. Vedoucí od oddílu byly na akci tři, ale spolu se mnou a mimooddílovou dvoučlennou mužskou výpomocí bylo vedoucích opravdu dost.

Nebudu lhát, když jsem v sobotu dopoledne přijížděl do Hradce, byl jsem dost nervózní, jak budu těch 24 hodin na výpravě fungovat a hlavně jak se povede můj program. Ovšem hned poté, co jsem na skautskou základu na sídlišti jižně od centra města dorazil, pohoda, která panovala na výpravě a velmi přátelské přijetí od celého dívčího kolektivu, mě zbavily velké části dosavadní hrůzy. Příjemně mě překvapilo, jak bezproblémově probíhala veškerá komunikace mezi vedoucími a dětmi. Vedoucí si sice hodně stěžovaly, že je děti neposlouchají, dělají blbosti a celkově jsou víceméně na zabití, mně ale přišlo, že to není zdaleka tak horké. Rozhodně ve srovnání se stádem našich skautů, nebo nedejbože vlčat, to byla procházka růžovým sadem. Co se trestů a odměn týče, měl jsem pocit, že jejich užití vedoucími jsem snad ani neviděl. Naopak mi přišlo, že se jim daří většinu situací řešit upřímnou a přátelskou komunikací s dětmi. Vycházení vedoucích mezi sebou mi přišlo bezproblémové a založené na vzájemném přirozeném respektu. Bylo však cítit, že kolektivu nevládne úplně velké nadšení a samozřejmý zájem o dobrou výpravu.

Jak jsem psal výše, tématem výpravy byl příběh Alenky v říši divů. A tak velká část aktivit byla tímto rámcem propojená a zatraktivněná. V sobotu odpoledne byla etapová hra, potom scénka do děje apod. Některé aktivity však s rámcem vůbec nesouvisely a celkově jsem měl dojem, že hru nikdo moc "neprožívá". většina aktivit probíhala rozděleně pro skautky světlušky, nemám pocit, že by fungovalo ještě nějaké další dělení an družiny, v takovém počtu dětí by však nejspíš moc nedávalo smysl. Za světlušky zodpovídala Borůvka, za skautky pak Vašek, i když většina průběžného plánování na výpravě probíhala v celém kolektivu vedoucích, bylo zřejmé, že každá z vedoucích cítí zodpovědnost za svůj oddíl, což mi dává smysl. Myslím, že to funguje o něco líp než u nás, kde občas zodpovědnost za jednotlivé oddíly není úplně jasně daná.

Můj vlastní program byl pouze pro skautky, tedy pro šest holek (k pěti skautkám se přidala ještě jedna starší a schopnější světluška). mezi jedenácti a patkácti (?) lety. K cílům, které jsem si vytyčil: od Vaška jsem se dozvěděl, že by stály o to, aby se holky lépe naučily s mapou. Prvním cílem tedy bylo zlepšení schopnosti orientace v mapě a naučení několika méně známých značek z mapy. Dále jsem chtěl holkám předat něco z vlastních znalostí a schopností, a proto jsem se zaměřil na architekturu, kterou budu studovat. Návštěva Hradce je pro takový cíl ideální, protože je to krásné město, kde jsou bohatě zastoupeny mnohé starší i nedávné historické slohy. Mým druhým cílem tedy bylo, aby holky měly stručný přehled o několika obdobích české architektury a poznaly zajímavé hradecké stavby. A nakonec jsem chtěl přidat prvek mého skautského zázemí, a proto jsem zvolil tvorbu zážitkového náročného programu, jaké se nám v Kruhu, myslím si, daří připravovat. Mým posledním cílem tedy bylo, aby si skautky můj program užily a vyvolal v nich silný zážitek.

Konzultací s Vaškem jsem se dozvěděl, že není třeba, aby můj program souvisel se symbolickým rámcem výpravy, jeden z cílů (mapa), byl ovšem iniciován vedením oddílu a výpravy.
Program, který jsem k dosažení vytyčených cílů vymyslel, vypadal takto: připravil jsem velkou hru, ve které týmy (dvojice) skautek měly za úkol obejít/objet větší okruh po městě, tvořený několika významnými stavbami ze tří období české architektury. Ke každé další stavbě je vedly instrukce v obálce, kterou vytáhly z větší obálky (celkem bylo obálek v sobě šest, poslední obálka byla úplně malinká). Instrukce byly pokaždé v jiné podobě, někdy vyžadovali komunikaci s kolemjdoucími, někdy bylo kýžené místo popsané tak, aby jeho polohu zjistily podle značek v mapě apod. Souběžně s obcházením celého okruhu měly skautky ještě plnit několik úkolů různé povahy - někdy měly zjišťovat informace o stavbě, ke které zrovna přišly, jindy ji kreslit apod. Na celou hru měly něco přes 2,5 hodiny.

Teď k samotné realizaci: Když jsem holkám vysvětloval pravidla, regovaly spíše chladně, ale celkem rychle všechno pochopily a aktivně se do hry pustily. Dvakrát za celou hru mi zavolaly na mobil, číslo jsem jim dal pro případ problémů. Poprvé, aby mi řekly, že nestíhají všechno a podruhé, aby vysvětlily, že se na základnu vrátí trochu později. Okruhy, po kterých měly jít, jsem sice sestavil naprosto odlišné, abych minimalizoval riziko, že se dvojice sejdou, stejně se tak však stalo, v centru města se spojily dvě dvojice, nakonec se připojila i třetí. Z města se vrátily cca o půl hodiny později, než měly, s tím, že se jim zdaleka nepovedlo splnit všechno, ale že to bylo zajímavé a užily si to. Samozřejmě se mi po hře ulevilo, před ní jsem se cítil, jak kdybych měl šišku zaraženou vy víte kde.

Zpětná vazba: na tu došlo až večer, bezprostředně po programu na ni nebyl čas. Probíhala z části pohybově ("hajlováním", chozením z jedné strany místnosti k druhé apod.), z části otevřenými otázkami, z části uvolněnějším povídáním. Vyplynulo z ní několik zajímavých závěrů:
Všechny holky si hru užily, přišla jim zajímavá kombinace aktivit i rychlý spád hry.
Na splnění všech úkolů by potřebovaly výrazně víc času.
Rady místních, kterých se na cestu ptaly hodněkrát (prý cca patnáckrát), byly jen velmi málo užitečné. I v případě nejznámnějších hradeckých staveb jim kolemjdoucí jen málokdy úspěšně poradili.

Celkově jsem s programem spokojený, jeden cíl se mi povedlo naplnit zcela (zážitek), zbylé dva částečně. Kdybych měl program realizovat znovu, více bych spoléhal na orientaci podle mapy a méně na rady kolemjdoucích. Na celou hru by mohlo být více času a holky by (jak jsem se mimo jiné dozvěděl ze zpětné vazby) jistě ocenily, kdyby okruh obcházely po větších skupinkách nebo dokonce všechny dohromady, já si ovšem myslím, že v takovém případě by nároky kladené na ně a tedy i přínos byly výrazně nižší.

Na celé výpravě mě překvapilo pár věcí: večerní modlitba, kterou jsem na skautské akci zažil poprvé v životě, celková uvolněnost až laxnost vedoucích i dětí. S tím souvisí další poznatek: volného času během celé výpravy bylo opravdu hodně. U nás by takové množství volného času pro děti bylo považováno za velký problém.
Inspirovalo mě celkem důsledné dodělávání přípravy během výpravy, klidné a přátelské vztahy mezi vedoucími i dětmi. Podobností s našimi výpravami je mnoho: počet účastníků, délka akce, programová náplň,řešení technického zajištění apod.
Přišlo mi, že děti bylo možné o něco více zapojit. Třeba si myslím, že v situaci, kdy je na akci hodně vedoucích a děti často mají volný program, bylo by příhodné, kdyby se podílely na vaření jídla, to ovšem dělali pouze vedoucí.

Celkově jsem se z navštívené výpravy vrátil víc než spokojený. Měl jsem radost z akce samotné, mých hostitelek, zajímavé inspirace pro další snažení i výsledku mého programu.

Návštěva Tesáka u nás:
Ačkoliv byl plán, že na náš tábor přijedou dvě návštěvy z řad Castorů, nakonec to bylo jen jedna. Vaška totiž místo cesty ke kruhákům čekala cesta do nemocnice s alergickou reakcí. Takže za námi přijel akorát Tesák.

Bylo tak právě v době, kdy se zkazilo počasí a my se chystali na slibák a putovní čtyřdeňák. Déšť nám také trochu pocuchal plány, protože jsem doufal, že Tesáka vezmu na naše již trochu tradiční rituální předávání šátků nováčkům. Přijel za námi ve středu odpoledne, večerní šátkování jsme museli odpískat a první půlky čtvrtečního odpoledne taky, protože pršelo a byla hrozná kosa, takže jsme nalomené skauty raději poslali do spacáků, aby půlka z nich nebyla před puťákem nemocná. Před polednem se počasí už trošku umoudřilo, a tak jsme usoudili, že by mohla být dobrá chvíle na Tesákův předpřipravený program. K samotnému programu podrobně níže. Odpoledne jsme potřebovali stihnout přípravu na přežití v přírodě (tu totiž skauti později využili při survivalové části čtyřdeňáku) a Tesák se mohl podívat aspoň na tuto část našeho programu, připojil se k jedné ze skupin. Navečer ve čtvrtek jsme opožděně uskutečnili šátkování, to už ale Tesák potřeboval vyrazit do Prahy, takže se ho nezúčastnil.

K samotné Tesákově hře: nestanovil jsem žádné omezení ohledně cílů, symbolického rámce ani formy, pouze jsem vyslovil přání, aby hra nebyla příliš fyzicky náročná ani naopak čistě povídací a odpočinková. Domluvený čas byl cca 2,5 hodiny, pro všechny skauty, tedy 15 klůků.

Šlo o strategickou hru na jednotlivce, kdy cílem každého z kluků bylo postavit ve stanoveném čase přístav a zároveň ušetřit co nejvíc peněz. Aby se jim to povedlo, museli obcházet různé úřady a pobočky firem, vyplňovat formuláře a shánět vše potřebné. V zásadě to tedy byla jednoduchá simulace tržní ekonomiky s omezením v podobě byrokracie. Hra byla zadaná velmi jednoduše, Tesák řekl klukům jejich cíl a dál jim nechal volné ruce na vlastní iniciativu. Ti se docela rychle zorientovali a po krátkém chaosu se pustili do obíhání stanovišť. Ta se brzo začala plnit a nutila kluky čekat, případně si zajistit nějakým způsobem výhodu a urychlení procesu. Většina z nich nedotáhla celý proces do konce, několik však ano. Večer jsme pak skautům vyhlásili výsledky.

Pozitivně vnímám Tesákovu přípravu na hru, měl připravené všechny herní formuláře, pravidla i peníze. Ocenil jsem, že hra dávala každému možnost hrát vlastním způsobem, vymyslet si strategii. Také se mi hodně líbilo, že se Tesák docela držel předlohy – povinnosti, které kluci během celého procesu měli, docela dobře odpovídaly tomu, co by museli udělat v reálu. Seznámili se s tím, co je obchodní rejstřík, katastrální úřad, jednatel nebo sídlo firmy. Mám ale pocit, že každé seznámení s novou reálií bylo příliš rychlé a jednorázové, než aby si toho mohli víc zapamatovat. A ideální nebyla ani dynamika hry, ze začátku kluci nevěděli co dělat, potom museli na stanovištích docela dost čekat, což nejspíš do jisté míry způsobilo, že velké část skautů hru nedohrála. Přijde mi jako velká škoda, že Tesák nechtěl po hře udělat žádnou zpětnou vazbu.

K samotné návštěvě: Tesák přijel v době, kdy nám plány kazilo počasí a zároveň jsem měl spoustu práce s finální přípravou puťáku a slibového táboráku, takže jsem neměl moc náladu ani čas se mu pořádně věnovat. Asi i proto zůstal po většinu návštěvy poněkud stranou a mimo chod tábora. Jenom trochu poznal fungování našeho tábora a my se zase dozvěděli jenom málo od něj. Na druhou stranu se mi líbilo, že nezávisle na mně procházel táborem a tak možná nakonec poznal víc, než bych řekl. Ocenil jsem, že když jsme potřebovali vyřešit něco k jeho hře apod., řekli jsme si to jasně a bez problémů, myslím, že by se nám ve vedení dobře komunikovalo.

Tedy závěrem: jsem moc rád za jeho návštěvu a zajímavou hru pro naše skauty, ale je mi trochu líto, že jsme z obojího nevytěžili víc.

Gemini 2016/Pozorování/Sam

2016-06-13T06:10:13Z

Sam: /* Odměny a tresty: */

Gemini 2016/Pozorování/Sam

2016-06-13T06:09:26Z

Sam: /* Odměny a tresty: */

Dost brzo poté, co jsem se o tomhle úkolu dozvěděl, jsem měl jasno, že chci vybrat jednoho z mých skautů, kterému budu říkat B (ne, není to ani první písmeno jména ani přezdívky). On sice sedí na celou řadu důvodů si ho vybrat, které píšete jako příklad v zadání, ale já se pro něj rozhodl z jiného, jednoduššího důvodu. Neustále ve mě budí dost silné negativní i pozitivní emoce. Strach o něj stále střídá nadšení z toho, jaký je a jakým směrem jde. Je to výjimečný kluk, se kterým to je všechno jen ne jednoduché.

Když byl ještě ve vlčatech, myslel jsem si, že je to "lump" jako každý jiný - často jsem slýchal (a vídal), co zase provedl, nikdy mu nedocházela energie a jiskry v očích. Své kariéře nadprůměrně zlobivého vlčete se věnoval po boku svého bráchy a poněkdu "uťáplého" nejlepšího kamaráda. Jenomže když přešel do skautů, můj pohled na něj se diametrálně změnil. Jeho brácha tou dobou přestal do oddílu chodit a s nejlepším kamarádem se prý pohádali a přestali se bavit. A já nejednou viděl úplně jiného B - stranou ostatních, se svým dětinským přístupem pro smích starším skautům (a následně i jemu rovným). Říkal jsem si, že pod silným vlivem skupiny se jeho vlčecí chování rychle změní, že se bude snažit si dělat nové kamarády a "zalíbit se". A bál jsem se, že pokud se mu to nepovede, tak přestane chodit.

Co se dělo dál, mě ale znovu překvapilo. B totiž svůj přístup ke skupině nijak nezměnil. Nezdálo se, že by se jakkoliv snažil se ostaním klukům přiblížit. Ti ho tak vnímali jako stále většího exota, na jeho dětinské výstupy reagovali stále větším despektem k němu. Tím zesílil můj strach, že úplně přestane chodit. On byl ale aktivnější, než kdokoliv jiný! zúčastil se úplně všech schůzek a výprav, chyběl pouze, když opravdu musel. Radost jsem měl i z toho, že svou energii z vymýšlení lumpáren částečně přetavil na fyzické aktivity, sporty a výzvy. Co mě však potěšilo výrazně míň, bylo, že na posměch ostaních místy začal reagovat s chladnou agresí. To zašlo do extrému na jarních prázdninách, když jednu skautku, která se mu vysmála, silně kopl do nohy.

V reakci na tuto situaci jsem se snažil mírnit jeho agresivní chování, přibližovat ho kolektivu a do programu zapojovat aktivity, ve kterých by měl šanci vyniknout. Zatímco se zapojováním do kolektivu jsem neuspěl, rozvoj fyzických aktivit se docela dařil, B pro ně má svou lehkou, ohebnou a protáhlou postavou dobré předpoklady a bylo stále jasnější, že když chce, dokáže toho hodně.
Kromě výše jmenovaného mě u něj začal udivovat další kontrast, totiž kombinace neposlušného a nezvladatelného s rozumným a komunikativním. Při leckterých aktivitách totiž spadával k zlobení, spousta věcí ho nebavila, nebo se dost rychle začal nudit. Jindy však šel i do (ne vždy lákavých) programů a úkolů s plným nasazením a upřímným nadšením. S mnohými se vůbec nebavil, v celém kolektivu se projevoval tak leda spontánními výkřiky "do tmy". Když však mluvil se mnou, případně se mnou a třeba dvěma mladšíma klukama, byl najednou mnohem sdílnější, otevřenější, rozumnější.

Takový byl tedy rok, kdy jsem vedl B. Pro současnou přípravu tábora i další výchovné snažení jsem ze zkušeností, které jsem o něm nabral, vyvodil tyto závěry: nebudu se dále snažit ho zapojit do celého kolektivu, myslím, že jeho místo v něm nikdy nebude. Můžu ho však sbližovat v menších skupinách s několika kluky, se kterými sdílí část zájmů.
Nadále s ním chci udržovat a prohlubovat přátelský vztah, jednat s ním upřímně a bez okolků a chtít to samé od něj.
Budu něj myslet u přípravy celého programu, co nejvíce mu dávat možnost se rozvíjet ve věcech, které ho baví a jdou mu, tedy hlavně ve fyzických aktivitách. Často příliš nestojí o společnost a je sám, to však neznamená, že by si to nedokázal užít a naučit se něco nového.
Převážně mezi čtyřma očima budu mírnit jeho agresivní (a jiank mezní) chování a vysvětlovat mu, proč ostatním nemusí být příjemné.
Věřím, že tento přístup mu postupem času i to místo ve velké skupině získá. Pokud bude respektovat ostatní a chovat se k nim způsobem, který jim nebude vadit, a navíc bude on sám v některých věcech vynikat, myslím, že si ho skauti začnou vážit sami.

==== Odměny a tresty: ====

Dlouhodobě se snažím odměňovat a trestat co nejmíň. Vnější motivace je vždycky horší možnost než vnitřní. Ale na rozdíl od pohledu, který říká, že tresty a odměny se vůbec nemají používat (se kterým se poslední dobou setkávám dost často), můj pohled je, že by je vedoucí neměl zneužívat či nadužívat. Uvedu příklad, který jsem použil v případě B a který mi přijde celkem správný (otázka ovšem je, jak je účinný..): nedávno jsem pro skauty připravil náročnou hru, ve které měli za úkol si mezi sebou rozdat různé tělesné hendikepy, které zvýší náročnost úkolu a budou je nutit si poradit s novou situací a naplno využít možnosti všech členů skupiny. Hra byla velmi fyzicky náročná, a to tak, že v ní B, který je lehký a hbitý, měl velmi dobré předpoklady. Ten během hry svou roli zvládnul opravdu mezi dobře a já ho poté odměnil výrazným uznáním. Věřím, že takové uznání o něco zvýšilo jeho sebevědomí a zároveň ukázalo ostatním klukům, že B jim může být nápomocný. Byla to situace, ve které dělal to, co mu jde, co ho baví a zároveň tím pomohl ostatním. Nevím, jestli tahle hra výrazně napomohla jeho postavení v kolektivu, ale rozhodně na jeho počínání nikdo nereagoval posměšně jako obvykle, nýbrž víceméně nijak. Myslím, že ještě pár takových her a všichni skauti si budou uvědomovat, že B v něčem opravdu vyniká. To je použití odměny, které má, podle mě, smysl.

Tolik k odměnám. Trestům se snažím vyhýbat úplně. Užívám jich možná leda tím způsobem, že naznačím, že by nějaké jednání mohlo mít z podstaty negativní následky. A když už někdo z kluků opravdu udělá něco špatného, výrazně mu zdůrazním, co tím způsobil.
A ještě, občas ze srandy vyhrožuju neúměrným trestem "Jirko, jestli nepřestaneš šikanovat Ondru, tak budu šikanovat já tebe!", což ale všichni vědí, že nikdy nemyslím vážně...

Gemini 2016/Pozorování/Sam

2016-06-13T06:08:49Z

Sam: /* Odměny a tresty: */

Dost brzo poté, co jsem se o tomhle úkolu dozvěděl, jsem měl jasno, že chci vybrat jednoho z mých skautů, kterému budu říkat B (ne, není to ani první písmeno jména ani přezdívky). On sice sedí na celou řadu důvodů si ho vybrat, které píšete jako příklad v zadání, ale já se pro něj rozhodl z jiného, jednoduššího důvodu. Neustále ve mě budí dost silné negativní i pozitivní emoce. Strach o něj stále střídá nadšení z toho, jaký je a jakým směrem jde. Je to výjimečný kluk, se kterým to je všechno jen ne jednoduché.

Když byl ještě ve vlčatech, myslel jsem si, že je to "lump" jako každý jiný - často jsem slýchal (a vídal), co zase provedl, nikdy mu nedocházela energie a jiskry v očích. Své kariéře nadprůměrně zlobivého vlčete se věnoval po boku svého bráchy a poněkdu "uťáplého" nejlepšího kamaráda. Jenomže když přešel do skautů, můj pohled na něj se diametrálně změnil. Jeho brácha tou dobou přestal do oddílu chodit a s nejlepším kamarádem se prý pohádali a přestali se bavit. A já nejednou viděl úplně jiného B - stranou ostatních, se svým dětinským přístupem pro smích starším skautům (a následně i jemu rovným). Říkal jsem si, že pod silným vlivem skupiny se jeho vlčecí chování rychle změní, že se bude snažit si dělat nové kamarády a "zalíbit se". A bál jsem se, že pokud se mu to nepovede, tak přestane chodit.

Co se dělo dál, mě ale znovu překvapilo. B totiž svůj přístup ke skupině nijak nezměnil. Nezdálo se, že by se jakkoliv snažil se ostaním klukům přiblížit. Ti ho tak vnímali jako stále většího exota, na jeho dětinské výstupy reagovali stále větším despektem k němu. Tím zesílil můj strach, že úplně přestane chodit. On byl ale aktivnější, než kdokoliv jiný! zúčastil se úplně všech schůzek a výprav, chyběl pouze, když opravdu musel. Radost jsem měl i z toho, že svou energii z vymýšlení lumpáren částečně přetavil na fyzické aktivity, sporty a výzvy. Co mě však potěšilo výrazně míň, bylo, že na posměch ostaních místy začal reagovat s chladnou agresí. To zašlo do extrému na jarních prázdninách, když jednu skautku, která se mu vysmála, silně kopl do nohy.

V reakci na tuto situaci jsem se snažil mírnit jeho agresivní chování, přibližovat ho kolektivu a do programu zapojovat aktivity, ve kterých by měl šanci vyniknout. Zatímco se zapojováním do kolektivu jsem neuspěl, rozvoj fyzických aktivit se docela dařil, B pro ně má svou lehkou, ohebnou a protáhlou postavou dobré předpoklady a bylo stále jasnější, že když chce, dokáže toho hodně.
Kromě výše jmenovaného mě u něj začal udivovat další kontrast, totiž kombinace neposlušného a nezvladatelného s rozumným a komunikativním. Při leckterých aktivitách totiž spadával k zlobení, spousta věcí ho nebavila, nebo se dost rychle začal nudit. Jindy však šel i do (ne vždy lákavých) programů a úkolů s plným nasazením a upřímným nadšením. S mnohými se vůbec nebavil, v celém kolektivu se projevoval tak leda spontánními výkřiky "do tmy". Když však mluvil se mnou, případně se mnou a třeba dvěma mladšíma klukama, byl najednou mnohem sdílnější, otevřenější, rozumnější.

Takový byl tedy rok, kdy jsem vedl B. Pro současnou přípravu tábora i další výchovné snažení jsem ze zkušeností, které jsem o něm nabral, vyvodil tyto závěry: nebudu se dále snažit ho zapojit do celého kolektivu, myslím, že jeho místo v něm nikdy nebude. Můžu ho však sbližovat v menších skupinách s několika kluky, se kterými sdílí část zájmů.
Nadále s ním chci udržovat a prohlubovat přátelský vztah, jednat s ním upřímně a bez okolků a chtít to samé od něj.
Budu něj myslet u přípravy celého programu, co nejvíce mu dávat možnost se rozvíjet ve věcech, které ho baví a jdou mu, tedy hlavně ve fyzických aktivitách. Často příliš nestojí o společnost a je sám, to však neznamená, že by si to nedokázal užít a naučit se něco nového.
Převážně mezi čtyřma očima budu mírnit jeho agresivní (a jiank mezní) chování a vysvětlovat mu, proč ostatním nemusí být příjemné.
Věřím, že tento přístup mu postupem času i to místo ve velké skupině získá. Pokud bude respektovat ostatní a chovat se k nim způsobem, který jim nebude vadit, a navíc bude on sám v některých věcech vynikat, myslím, že si ho skauti začnou vážit sami.

==== Odměny a tresty: ====

Dlouhodobě se snažím odměňovat a trestat co nejmíň. Vnější motivace je vždycky horší možnost než vnitřní. Ale na rozdíl od pohledu, který říká, že tresty a odměny se vůbec nemají používat (se kterým se poslední dobou setkávám dost často), můj pohled je, že by je vedoucí neměl zneužívat či nadužívat. Uvedu příklad, který jsem použil v případě B a který mi přijde celkem správný (otázka ovšem je, jak je účinný..): nedávno jsem pro skauty připravil náročnou hru, ve které měli za úkol si mezi sebou rozdat různé tělesné hendikepy, které zvýší náročnost úkolu a budou je nutit si poradit s novou situací a naplno využít možnosti všech členů skupiny. Hra byla velmi fyzicky náročná, a to tak, že v ní B, který je lehký a hbitý, měl velmi dobré předpoklady. Ten během hry svou roli zvládnul opravdu mezi dobře a já ho poté odměnil výrazným uznáním. Věřím, že takové uznání o něco zvýšilo jeho sebevědomí a zároveň ukázalo ostatním klukům, že B jim může být nápomocný. Byla to situace, ve které dělal to, co mu jde, co ho baví a zároveň tím pomohl ostatním. Nevím, jestli tahle hra výrazně napomohla jeho postavení v kolektivu, ale rozhodně na jeho počínání nikdo nereagoval posměšně jako obvykle, nýbrž víceméně nijak. Myslím, že ještě pár takových her a všichni skauti si budou uvědomovat, že B v něčem opravdu vyniká. To je použití odměny, které má, podle mě, smysl.

Tolik k odměnám. Trestům se snažím vyhýbat úplně. Užívám jich možná leda tím způsobem, že naznačím, že by nějaké jednání mohlo mít pro někoho negativní následky. A když už někdo z kluků opravdu udělá něco špatného, výrazně mu zdůrazním, co tím způsobil.
A ještě, občas ze srandy vyhrožuju neúměrným trestem "Jirko, jestli nepřestaneš šikanovat Ondru, tak budu šikanovat já tebe!", což ale všichni vědí, že nikdy nemyslím vážně...

Gemini 2016/Pozorování/Sam

2016-06-12T15:43:56Z

Sam: /* Odměny a tresty: */

Gemini 2016/Pozorování/Sam

2016-06-12T15:41:42Z

Sam:

Dost brzo poté, co jsem se o tomhle úkolu dozvěděl, jsem měl jasno, že chci vybrat jednoho z mých skautů, kterému budu říkat B (ne, není to ani první písmeno jména ani přezdívky). On sice sedí na celou řadu důvodů si ho vybrat, které píšete jako příklad v zadání, ale já se pro něj rozhodl z jiného, jednoduššího důvodu. Neustále ve mě budí dost silné negativní i pozitivní emoce. Strach o něj stále střídá nadšení z toho, jaký je a jakým směrem jde. Je to výjimečný kluk, se kterým to je všechno jen ne jednoduché.

Když byl ještě ve vlčatech, myslel jsem si, že je to "lump" jako každý jiný - často jsem slýchal (a vídal), co zase provedl, nikdy mu nedocházela energie a jiskry v očích. Své kariéře nadprůměrně zlobivého vlčete se věnoval po boku svého bráchy a poněkdu "uťáplého" nejlepšího kamaráda. Jenomže když přešel do skautů, můj pohled na něj se diametrálně změnil. Jeho brácha tou dobou přestal do oddílu chodit a s nejlepším kamarádem se prý pohádali a přestali se bavit. A já nejednou viděl úplně jiného B - stranou ostatních, se svým dětinským přístupem pro smích starším skautům (a následně i jemu rovným). Říkal jsem si, že pod silným vlivem skupiny se jeho vlčecí chování rychle změní, že se bude snažit si dělat nové kamarády a "zalíbit se". A bál jsem se, že pokud se mu to nepovede, tak přestane chodit.

Co se dělo dál, mě ale znovu překvapilo. B totiž svůj přístup ke skupině nijak nezměnil. Nezdálo se, že by se jakkoliv snažil se ostaním klukům přiblížit. Ti ho tak vnímali jako stále většího exota, na jeho dětinské výstupy reagovali stále větším despektem k němu. Tím zesílil můj strach, že úplně přestane chodit. On byl ale aktivnější, než kdokoliv jiný! zúčastil se úplně všech schůzek a výprav, chyběl pouze, když opravdu musel. Radost jsem měl i z toho, že svou energii z vymýšlení lumpáren částečně přetavil na fyzické aktivity, sporty a výzvy. Co mě však potěšilo výrazně míň, bylo, že na posměch ostaních místy začal reagovat s chladnou agresí. To zašlo do extrému na jarních prázdninách, když jednu skautku, která se mu vysmála, silně kopl do nohy.

V reakci na tuto situaci jsem se snažil mírnit jeho agresivní chování, přibližovat ho kolektivu a do programu zapojovat aktivity, ve kterých by měl šanci vyniknout. Zatímco se zapojováním do kolektivu jsem neuspěl, rozvoj fyzických aktivit se docela dařil, B pro ně má svou lehkou, ohebnou a protáhlou postavou dobré předpoklady a bylo stále jasnější, že když chce, dokáže toho hodně.
Kromě výše jmenovaného mě u něj začal udivovat další kontrast, totiž kombinace neposlušného a nezvladatelného s rozumným a komunikativním. Při leckterých aktivitách totiž spadával k zlobení, spousta věcí ho nebavila, nebo se dost rychle začal nudit. Jindy však šel i do (ne vždy lákavých) programů a úkolů s plným nasazením a upřímným nadšením. S mnohými se vůbec nebavil, v celém kolektivu se projevoval tak leda spontánními výkřiky "do tmy". Když však mluvil se mnou, případně se mnou a třeba dvěma mladšíma klukama, byl najednou mnohem sdílnější, otevřenější, rozumnější.

Takový byl tedy rok, kdy jsem vedl B. Pro současnou přípravu tábora i další výchovné snažení jsem ze zkušeností, které jsem o něm nabral, vyvodil tyto závěry: nebudu se dále snažit ho zapojit do celého kolektivu, myslím, že jeho místo v něm nikdy nebude. Můžu ho však sbližovat v menších skupinách s několika kluky, se kterými sdílí část zájmů.
Nadále s ním chci udržovat a prohlubovat přátelský vztah, jednat s ním upřímně a bez okolků a chtít to samé od něj.
Budu něj myslet u přípravy celého programu, co nejvíce mu dávat možnost se rozvíjet ve věcech, které ho baví a jdou mu, tedy hlavně ve fyzických aktivitách. Často příliš nestojí o společnost a je sám, to však neznamená, že by si to nedokázal užít a naučit se něco nového.
Převážně mezi čtyřma očima budu mírnit jeho agresivní (a jiank mezní) chování a vysvětlovat mu, proč ostatním nemusí být příjemné.
Věřím, že tento přístup mu postupem času i to místo ve velké skupině získá. Pokud bude respektovat ostatní a chovat se k nim způsobem, který jim nebude vadit, a navíc bude on sám v některých věcech vynikat, myslím, že si ho skauti začnou vážit sami.

==== Odměny a tresty: ====

Dlouhodobě se snažím odměňovat a trestat co nejmíň. Vnější motivace je vždycky horší možnost než vnitřní. Ale na rozdíl od pohledu, který říká, že tresty a odměny vůbec nemají používat (se kterým se poslední dobou setkávám dost často), můj pohled je, že by je vedoucí neměl zneužívat či nadužívat. Uvedu příklad, který jsem použil v případě B a který mi přijde celkem správný (otázka ovšem je, jak je účinný..): nedávno jsem pro skauty připravil náročnou hru, ve které měli za úkol si mezi sebou rozdat různé tělesné hendikepy, které zvýší náročnost úkolu a budou je nutit si poradit s novou situací a naplno využít možnosti všech členů skupiny. Hra byla velmi fyzicky náročná, a to tak, že v ní B, který je lehký a hbitý, měl velmi dobré předpoklady. Ten během hry svou roli zvládnul opravdu mezi dobře a já ho poté odměnil výrazným uznáním. Byla to situace, ve které dělal to, co mu jde, co ho baví a zároveň tím pomohl ostatním. Nevím, jestli tahle hra výrazně napomohla jeho postavení v kolektivu, ale rozhodně na jeho počínání nikdo nereagoval posměšně jako obvykle, nýbrž víceméně jinak. Myslím, že ještě pár takových her a všichni skauti si budou uvědomovat, že B v něčem opravdu vyniká. To je použití odměny, které má, podle mě, smysl.

Gemini 2016/Výměna/Sam

2016-06-12T14:31:31Z

Sam: Založena nová stránka s textem „V rámci výměny jsem v posledním květnovém víkendu navštívil výpravu skautek, které vede Vašek (pro ty jsem realizoval program) a světlušek, k…“

Gemini 2016/Pozorování/Sam

2016-06-12T12:20:58Z

Sam: Založena nová stránka s textem „Dost brzo poté, co jsem se o tomhle úkolu dozvěděl, jsem měl jasno, že chci vybrat jednoho z mých skautů, kterému budu říkat B (ne, není to ani…“

Soubor:Sam.jpg

2016-02-24T15:43:45Z

Sam: